O rok později

Za rozbřesku vyběhla Rachel ze dveří staré fary a tiše je za sebou zavřela. Venku bylo sychravé ráno a její dech se v únorovém vzduchu srážel v obláčcích páry.

Dům už začínal ožívat, ale prozatím jen neosobním ruchem uklízeček a číšníků, kteří dorazili časně zrána, aby zametli stopy po večírku a nachystali vše potřebné na hostinu. Rachel přesto cítila v zátylku mravenčení, jako by ji někdo pozoroval. Aniž věděla proč, ubírala se rychle směrem k vysokému živému plotu, oddělujícímu faru od hřbitova.

Toužila uniknout někam pryč a najít si klidné místo, kde by mohla přemýšlet.
A dýchat. A vystoupit z proudu událostí, řítících se k bodu, na nějž ani nedokázala pomyslet.

Nesla si poloprázdnou láhev šampaňského, kterou po cestě vzala ze stolu v sále. Předsvatební večírek pro nejvlivnější Carlosovy kamarády z hudebního průmyslu se očividně protáhl do pozdních nočních hodin, i když ona sama šla spát kolem půlnoci.

Za to, že nechtěla zůstat vzhůru déle a nesnažila se bavit hosty, se na ni Carlos samozřejmě zlobil, ale ji bolela hlava a srdce měla sevřené obavami z nadcházejícího dne. Svedla svůj odchod na únavu, ale nakonec nezamhouřila oka, dokud asi ve tři hodiny neskončilo bouchání dveří a hlasité loučení a neodjelo poslední auto, odvážející Carlose do luxusního venkovského sídla, kde měl strávit poslední noc své mládenecké svobody.

Pak se Rachel stočila v temnotě do klubíčka a při pomyšlení, co ji čeká následující noc, se chvěla hrůzou.
Nyní se sklonila, prošla nízkým klenutým průchodem vystříhaným v živém plotu a ocitla se na hřbitově. U země se převaloval mlžný opar a z celého místa čišela ponurá, melancholická atmosféra, která odpovídala její náladě.

Rukávy tlustého kašmírového svetru si shrnula přes ruce, láhev si přitiskla na prsa a pomalu obcházela kostel uprostřed hřbitova, aby ji z domu nikdo nezahlédl. Brzy ráno bylo venku všechno šedavé, černé, stříbřité. Vzhlédla k popelavé obloze a pohledem sledovala havrany kroužící kolem věže kostela. Necítila nic než beznaděj.

Poryv ledového větru jí sfoukl vlasy do tváře. Třásla se. Před sebou, ve stínu prastarého tisu, uviděla největší ze všech hrobů. Nad ním se tyčil kamenný anděl s napůl svěšenými křídly a sklopeným bledým obličejem. Přímo magicky ji přitahoval.

Anděla před větrem chránila klenba tisu. Shlížel na Rachel nevidoucíma očima, na vytesané tváři výraz nekonečného soucitu a odevzdanosti.
On už to všechno viděl, pomyslela si sklíčeně. Ty bledé oči musely být svědkem spousty svateb i pohřbů, radosti i smutku. Musel vidět i jiné nevěsty, které by šly radši na svůj pohřeb než na svatbu.

Sesula se na zem pod andělovýma chladnýma nohama, přihnula si šampaňského a pak se tváří opřela o kámen porostlý mechem a lišejníkem. Po stranách náhrobku byly vyryty řady jmen a dat, z nichž některá byla stářím téměř nečitelná. Jméno nejblíže k ní bylo ale stále ostré a zřetelné. Prstem obtahovala písmena a četla:

Felix Alexander Winterton
z Easton Hall
Padl za vlast
OBĚTOVAL SE, ABYCHOM MY MOHLI ŽÍT

Zvedla hlavu k andělovi a s mdlým úsměvem pozvedla láhev šampaňského. „Díky, Felixi,“ zašeptala. „Ale v mém případě to bylo zbytečné.“

Když Orlando vystoupil z vozu, chladu si ani nevšiml a vyrazil ke hřbitovu. Chlad mu poslední dobou připadal jako běžná součást života. Chlad a – pochopitelně i – narůstající tma.

Na poslední návštěvě u Andrewa Parkese nedostal žádné dobré zprávy. Zrak se mu horšil rychleji, než doktor na počátku předpokládal, takže mu zakázal řídit.

Orlando ho hodlal uposlechnout. Tentokrát řídil naposled. Na výročí Felixovy smrti. Přijel k jeho hrobu brzy ráno zadní cestou, aby se vyhnul provozu.
Při jeho onemocnění zůstávalo periferní vidění téměř úplně zachováno, zatímco střed zorného pole tvořily šmouhy – jako tmavý otisk prstu na objektivu fotoaparátu.

Řízení zatím problém nebyl, ale cítil, že mu začínají rychle unikat detaily. Nedokázal už číst ve tvářích ostatních, nevšiml si lidí, dokud se neohlásili, a nedokázal vykonávat tisíce drobností, které mu dříve připadaly samozřejmé. Bylo pro něj těžké zapnout si knoflíky na košili. Uvařit kávu. Přečíst si poštu.

Raději by ale zemřel, než by to dal ostatním najevo. Proto se vrátil do Eastonu a dával přednost samotě.
V bráně hřbitova se zastavil a vzhlédl k hejnu kroužících havranů, k černým rozčepýřeným křídlům proti popelavé obloze. Všechno se slévá do jedné barvy, pomyslel si chmurně a rozhlížel se po hřbitově.

Koutkem oka si něčeho všiml. Rudého záblesku v šeru. Znehybněl, naklonil hlavu a snažil se přijít na to, co to bylo.
Liška? Plížící se po nočním lovu zpátky do nory?
A pak to uviděl znovu.
Dívka. Na Felixově hrobě seděla zrzka.

„Co to tady k čertu děláš?“
Rachel zvedla polekaně hlavu. Tyčil se nad ní muž, jenž díky dlouhému tmavému kabátu a rozcuchaným černým vlasům vypadal přitažlivě a hrozivě zároveň. Tvář měl stejně tvrdou a chladnou jako kamenný anděl, ale nebyla v ní ani stopa po soucitu.
„Já – nic! Já jsem jen…“

Rachel se pokoušela vstát, ale nohy měla od sezení na zemi strnulé a chodidla z chladu znecitlivělá. Najednou ucítila, jak ji sevřel kolem paží a postavil na nohy. Na vteřinu k němu byla přitisknutá a cítila to báječné teplo a sílu, jež z jeho těla vyzařovaly. Hned ji ale od sebe odstrčil. Povolil stisk na jedné její paži, vytrhl jí z ruky láhev šampaňského a zkoumal její obsah, jako by odhadoval, kolik toho vypila.

„Tím se všechno vysvětluje,“ poznamenal znechuceně. „Není na to trochu brzy? Nebo ty máš nějaký extra důvod k oslavě?“
„Ne.“ Rachel se smutně zasmála a rychle si přitiskla ruku na ústa, aby se nerozvzlykala. „K oslavě vůbec žádný důvod nemám. Chtěla jsem pít na kuráž. Nebo kvůli zapomnění.“ S rozpaky si uvědomila, že jí vyhrkly slzy a omluvně se usmála. Pohladila omšelý kámen. „Pokojnému zapomnění. Tady s hrdinou Felixem.“
Snědý muž její úsměv neopětoval, ale okamžitě ji pustil. Zakymácela se a musela se opřít o náhrobek.
„Určitě bude mít radost, že i přes takovou nepříjemnost, jako je smrt, u žen stále boduje.“

Hořkost, jež se mu vryla do tváře, Rachel polekala. Zpozorovala temné stíny pod jeho očima a ustarané vrásky mezi černým obočím. Došlo jí to.
„Panebože, já se omlouvám… tys ho znal?“

Nastalo ticho. Pak muž se smutným úsměvem napřáhl ruku.
„Orlando Winterton. Felixův bratr.“
Rachel jeho ruku uchopila, uvědomila si teplo a sílu jeho stisku a pocítila náhlou iracionální touhu držet se ho a nepouštět, jako by šlo o život.

Spustil ruku a ona cítila, jak se jí do tváří pomalu vlévá ruměnec.
„Jmenuju se Rachel. A omlouvám se… za tvého bratra. On byl voják?“
„Pilot. Královské letectvo. Sestřelen na Blízkém východě,“ odpověděl Orlando stručně.

„To je hrozné,“ zašeptala a schovala prsty do dlaně. V místech, kde se jí dotkl, pálily.
Orlando pokrčil rameny. „To se stává. Je to riziko povolání.“
„Ty jsi taky pilot?“

„Býval jsem.“
„Ty musíš mít ale odvahu… Vědět, že když odcházíš do práce, hledíš tváří v tvář smrti.“
Drsně se zasmál. „Myslím, že jsou horší věci než smrt, na které může člověk hledět.“
Rachel si povzdechla a znovu se sesula na zem vedle náhrobku. „To mi povídej.“

Orlando Winterton a Felixův anděl se nad ní skláněli jako dva ochránci. Opět si opřela hlavu o kámen, pozvedla k nim láhev a pak se dlouze napila. „Na kuráž – na tu opravdovou. A na kuráž po alkoholu, která zdaleka není tak úctyhodná, ale někdy musí stačit.“

Periferním viděním Orlando rozeznával tmavé oči v bledém obličeji, plné chvějící se rty a ohromnou záplavu ohnivých vlasů, která mu něco připomněla. Zatoužil dívku pořádně vidět. Cítil, že z ní vyzařuje zoufalství, ale nevěděl, zda to je tím, že od doby, kdy začal ztrácet zrak, se u něj vyvinul zvláštní instinkt, nebo tím, že mu je ten pocit zatraceně povědomý.

Nabídla mu láhev. Vzal si ji, ale nenapil se a odložil ji na náhrobek. „Rachel, co se stalo tak hrozného, že kvůli tomu sedíš venku na mraze a popíjíš s mrtvými?“
Nevesele se zasmála. „To tě nebude zajímat.“

Měla pravdu. Orlanda to nezajímalo. Jeho vlastní utrpení mu úplně stačilo. Přesto se přistihl, že jí odpověděl: „O tom, co mě zajímá, a co ne, většinou rozhoduji sám.“
Rachel k němu vzhlédla. Zíral přímo před sebe a v jeho klidném obličeji bylo něco, co v ní vzbuzovalo naději a důvěru.

„Budu se vdávat,“ svěřila se mu sklíčeně. „Dneska.“
Překvapeně pozvedl jedno obočí. „To je všechno? Gratuluju.“
„No, není mi proč gratulovat. Jde o to…“

Její hlas se vytratil, protože tu hrůzu, která před ní ležela, nedokázala ani vyjádřit. Ten den odpoledne se měla postavit v kostele před lidi, které neznala a na nichž jí nezáleželo, a učinit slib, po němž netoužila… A co hůř, tu noc se z ní a z Carlose měli stát manželé se vším všudy.

Orlando Winterton pokrčil širokými rameny, oči stále upřené před sebe. Působil tak vzdáleně, tak vyrovnaně, tak neuvěřitelně silně, až se z toho Rachel sevřelo srdce. Jak by mě mohl pochopit? zapochybovala. Neumím si představit, že by tenhle muž někdy ustoupil vůli někoho jiného.

„Svatba se většinou nesemele náhodou a bez výstrahy. Pravděpodobně ses k tomu mohla také vyjádřit, ne?“ Zvedl se z náhrobku, strčil si ruce do kapes a otočil se k odchodu.
„Ne,“ pípla Rachel.

Něco na tom, jakým způsobem to řekla, Orlanda přinutilo se otočit a vrátit se k ní. Má neobyčejně jasně zelené oči, všimla si Rachel, a takový zvláštní intenzivní pohled, s hlavou trochu povýšeně vztyčenou.
„Tebe do svatby někdo nutí?“

Rachel si zhluboka povzdechla. „No, pistolí mi na hlavu nikdo nemíří… Ale ano, nutí.“
Orlando se do této věci nechtěl nechat zatáhnout, ale ozval se jeho smysl pro povinnost, který byl v poslední době pohřbený pod sebelítostí a zahořklostí. Unaveně si promnul oči. „A jak?“

„Nemám na výběr,“ vysvětlovala pomalu. „Ta svatba je vyvrcholením životního díla mé matky.“ Zasmála se. „Jestli ji nepodstoupím, asi mě zabije.“
To by ale bylo možná lepší, než věci, které se mnou bude Carlos provádět, pokud si ho vezmu, dodala v duchu.
„Nemůžeš se přece vdát jen proto, abys potěšila matku!“

V jeho slovech zaznívalo pohrdání. Rachel sebou cukla, jako by jí někdo přejel po šíji kostkou ledu.
„Ty matku neznáš. Ona je…“ zaváhala. Zavrtěla hlavou a hledala slova, která by vystihla cílevědomou posedlost Elizabeth Campionové hudební kariérou své dcery. Tu kombinaci lsti a chladné manipulace, již by matce mohl závidět i Machiavelli, díky níž dokázala zinscenovat svůj konečný tah, zasnoubení Rachel a Carlose Vincenta, jednoho z nejvlivnějších dirigentů v branži.

„Co? Masová vražedkyně?“ Orlandův hlas byl výsměšný a nemilosrdný. „Chladnokrevný psychopat? Šéfka bandy nájemných vrahů?“
Rachel zalapala po dechu. „Ne, samozřejmě že ne. Ale –“ Nedokázala zakrýt zoufalství v hlase. Strašně moc mu chtěla vysvětlit, čemu musí čelit, ale slova nepřicházela. „To je stejně jedno. Zapomeň na to. Ty to stejně nepochopíš, takže se ani nemusím snažit ti něco vysvětlovat. Prostě mě nech na pokoji!“

„Aby ses opila do bezvědomí? Jak chceš…“
Otočil se a Rachel propadla panice. Křečovitě se chytila kamenných záhybů andělova roucha, aby se nepověsila na Orlanda a nežadonila, aby zůstal. Uvědomovala si, že je to směšné. Nebyl to víc než náhodný kolemjdoucí. Ale něco na jeho tváři, to jeho sebeovládání, jeho nesmírně silná ramena – to všechno způsobilo, že na chvíli uvěřila, že jí dokáže pomoct.

Že ji zachrání.
„Já to nechci, ale nemám na výběr!“
Orlando se zarazil a znovu se na ni podíval. Připadalo jí, že se dívá skrz její tvář až do její duše.
„Ovšemže máš na výběr. Jsi mladá. Jsi živá,“ prohlásil důrazně a pokynul rukou k bratrovu hrobu. „Rachel, ty na výběr máš. Chybí ti ale odvaha.“

Rachel překvapeně otevřela pusu a sledovala, jak Orlando odchází. Šel pomalu, trochu unaveně, přestože měl silnou, atletickou postavu.
Nerozumí tomu. Nic o mně neví. Jak si dovoluje mě takhle soudit! zlobila se.
On se plete. Nebo ne?

Odvaha. Rachel se nad tím slovem zamyslela. To není vlastnost, kterou by mi matka někdy vštěpovala. Poslušnost, to ano. Kázeň, vytrvalost, trpělivost, obětavost – ano, ano, ano, ano…
Odvaha ne. Odvaha byla vždycky jen synonymem sobeckosti, připustila v duchu.

Orlando Winterton jí zmizel z dohledu. O chvíli později uslyšela nastartovat auto. Naklonila se dopředu a zahlédla, jak z parkoviště se zaburácením vyrazilo tmavé sportovní auto a za hřbitovem zahnulo doleva na neoznačenou cestu. V nastalém tichu si najednou uvědomila, že andělovo roucho svírá tak pevně, až ji bolí nehty.

Připadala si oloupená.
Zavřela oči. Na pažích stále cítila dotek jeho rukou a vzpomínala, jak ji k sobě přitiskl. Na tváři znovu ucítila jeho hrubý svetr a vdechovala slabou hřejivou vůni drahé kolínské.

Připadalo jí, že je v bezpečí. Měla pocit, jako by se po dlouhé cestě vrátila domů. Jako by konečně našla tu nezřetelnou postavu, po níž celé dětství toužila – muže, který by ji ochránil.
„Rachel!“

Vyděšeně otevřela oči. Poznala matčin hlas a bez přemýšlení se schovala za náhrobek. V tichosti se tam skrčila a opřela si tvář o kámen, na němž bylo vytesané Felixovo jméno. Cítila, jak jí divoce buší srdce.
„Rachel!“

Hlas byl teď blíž a Rachel v něm velmi dobře slyšela zlost. Je mi dvacet tři a já tu stojím a schovávám se před matkou jak zlobivá holčička, pomyslela si. Pevně zavřela oči a najednou se před ní v temnotě objevila tvář Orlanda Wintertona s tím jeho chladným úsměvem.
Chybí ti ale odvaha.

Zaváhala, pak se pomalu vzpřímila.
V růžových teplákách a pantoflích na podpatku si to směrem k ní s neomylnou jistotou a vražedným výrazem rázovala Elizabeth Campionová.
„Tady jsem.“

Elizabeth uviděla dceru vedle pomníku a na okamžik byla na rozpacích, co říct. V zápětí ale dala průchod svému vzteku.
„Bože můj, co to tady děláš?“
Rachel se obrnila proti matčinu křiku a v mysli se znovu vrátila k člověku, který se jí ptal na totéž, jen nepoužil výraz „bože můj“. Představila si jeho zasmušilý výraz a soustředila se na rozhodnost v jeho hlase, když vyslovil „k čertu“.

„No tak, já čekám vysvětlení!“
Rachel se přinutila jít za matkou. „Šla jsem se jen trochu projít.“
„Ty ses šla jen trochu projít?“ zopakovala po ní Elizabeth jako rozzuřený papoušek. „Bůh nás chraň! Proč jsi tak sobecká, Rachel? Zrovna dneska? Nemám snad dost práce s přípravou svatby, aniž bych za tebou musela běhat, protože jsi prostě tak sebestředná a nezralá, že nevíš, co máš a co nemáš dělat?“

Rachel otevřela pusu, aby jí odpověděla, ale matka odpověď neočekávala.
„Telefonoval Carlos. Musela jsem mu říct, že se koupeš. Bůhví, co by si pomyslel, kdyby věděl, že ses šla projít,“ prohlásila tónem, jako by někomu oznamovala, že se dcera rozhodla jezdit po dálnici na skateboardu.

„Myslela jsem, že když ženich mluví s nevěstou před svatbou, přináší to smůlu?“ pronesla Rachel sarkasticky. „Nerada bych, aby něco zhatilo naše vyhlídky, že budeme žít šťastně až na věky.“
Matka na ni vrhla zlostný pohled. „Nezačínej s tím zase,“ sykla. „Pamatuj si, že máš obrovské štěstí, že si tě Carlos bere.“

Rachel se zarazila a otočila se k matce. „Nesmysl! Vůbec mu na mně nezáleží! Nemiluje –“
„Zavři zobák!“ Elizabeth měla obličej zkroucený vztekem. „Ty si myslíš, jaká jsi chytrá, ale já ti něco povím, Rachel. Láska je jen hloupý výmysl. Nic neznamená. Nic! Tvůj otec mi horoucně vykládal, jak mě miluje, a jak jsem dopadla? Při porodu jeho dítěte jsem málem umřela a on nezůstal ani tak dlouho, aby ho viděl vyrůstat. Láska ti nepřinese jistotu.“

Matčina slova ťala Rachel do živého. Na okamžik si připadala omámená a dezorientovaná. Před očima se jí míhala směsice protikladných obrazů a pocitů: Orlandovo hřejivé náručí. Carlosovy pátravé ruce na stehnech, tvrdé a neodbytné, tu noc ve Vídni, kdy ji –

Vydržela to tehdy jedině díky tomu, že se nemilosrdně oddělila od osoby, která to vše musela podstoupit. Taková byla Rachel Campionová: ukázněná pianistka, poslušná snoubenka, svědomitá dcera. To ovšem nebylo její opravdové já. Problém byl, že pro ni bylo čím dál těžší si vzpomenout, kdo je opravdová Rachel.

Tam na hřbitově ji na chvíli zahlédla. Byla to žena, která chtěla mít odvahu. I jistotu.
Vrátila se do domu a velmi tiše za sebou zavřela dveře.