Statistiky říkají, že nejčastěji to bývá kotník. Podvrtnutí hlezenního kloubu je velmi obvyklý důvod návštěvy lékaře, i když mnozí si jistě naordinují léčbu sami. Neléčené nebo špatně zahojené poranění je však nezřídka někdy později příčinou dalšího úrazu.

Nejvíce jich utrpí lidé ve věku do 30 let (70 %). Značnou část z toho tvoří děti. V počtu dětských úrazů Česká republika v Evropě přesvědčivě vede. Ambulantně ošetřených sportovních úrazů dětí do 14 let je u nás každý rok kolem 120 000 a celkově představují úrazy ze sportu celou čtvrtinu všech zranění dětí. Počet hospitalizací pak dosahuje varovného čísla 16 000 ročně.

Neriskuj to!

Děti se totiž stejně jako dospělí málo hýbou. Mají nadváhu, mnohé už překročily hranici obezity, jsou neobratné a nešikovné. O prázdninách změní své obvyklé prostředí a počítačovou myš aspoň na čas nahradí nějaké sportovní náčiní; v horším případě adrenalinové.

Prkno, kolečkové brusle, BMX kolo se v rukou netrénovaného začátečníka, který se navíc chce předvést před zkušenějšími kamarády, mění v nebezpečnou zbraň. Proto za podpory Všeobecné zdravotní pojišťovny ČR vznikla vzdělávací kampaň Neriskuj to!, která je právě zaměřená na prevenci dětských úrazů při adrenalinových sportech.

Má za cíl především zvýšit povědomí české veřejnosti o rizicích a nebezpečí úrazů dětí spojených s provozováním adrenalinových sportů bez ochranných doplňků. Na internetových stránkách www.neriskujto.cz najdou vyznavači nejrůznějších boardů, glidů a kitů kromě užitečných rad, doporučení a bezpečnostních pravidel pro adrenalinové sporty také videa, pozvánky na zajímavé akce po celé České republice a soutěže.

Klasická chyba – přecenění sil

Podle Centra úrazové prevence ovšem k úrazu docela stačí fotbal – ten spolu s gymnastikou, zápasem a hokejem patří u nás mezi nejrizikovější sporty. V USA toto „žezlo sportovního zabijáka“ drží cyklistika. Výzkum prestižní americké nemocnice Mayo Clinic označuje za hlavní příčiny zranění při sportu přetížení těla během tréninku a chyby v technice.

„Velmi často vede k poranění i příliš intenzivní trénink, při němž neodhadnete své síly a zátěž zvyšujete neúměrně rychle. Je to klasická chyba všech, kteří se chtějí dostat rychle do kondice,“ říká Jiří Ježek, několikanásobný paralympijský vítěz v cyklistice.

Tento profesionální handicapovaný sportovec zná fyzickou bolest ze zranění velmi důvěrně. Dobře také ví, že někdy stejně intenzivně „bolí“ i psychika. Člověk zvyklý na aktivitu nese poúrazové znehybění velmi těžce. „Cyklistika na vrcholové úrovni je spojená se zvýšeným počtem úrazů a zdravotních komplikací,“ konstatuje Jiří Ježek.

„V průběhu sportovní sezony je potřeba dostat se v co nejkratším čase zpět do kondice. Používám lokální léčiva, například krém s ibuprofenem a heparinoidem, které dobu léčení zkrátí. Doporučil bych po úrazu nepřestávat s aktivitou, udržovat se v kondici i psychicky, ale zároveň to nepřehánět a dopřát organismu dostatek času k úplnému uzdravení.“

Co sis to nechala udělat?

Lada Šírková je mladá žena se sedavým zaměstnáním, jež rozumně kompenzuje sportem. Jezdí na kolečkových bruslích. Před třemi lety si na nich zlomila ruku v zápěstí. „Na pohotovosti v nemocnici jsem dostala obrovskou bílou sádru. Nevešla jsem se s ní do žádného oblečení, nemohla jsem se nalíčit, učesat, zkrátka omezovala mě ve všem.

Když mě pak viděl kolega v práci, nechápavě kroutil hlavou, co jsem si to nechala s rukou udělat. Na základě vlastní zkušenosti mě poslal na ortopedii v pražské Nemocnici Na Františku. Mám prý požádat o přesádrování lehkou sádrou.“

Lada, která v prvních okamžicích po úrazu řešila hlavně bolest a možnost lehké sádry jí nikdo nenabídl, poslechla. A nelitovala. Klasická sádra je těžká, mohutná a rozmáčí se ve vodě. Každý, kdo ji někdy nosil, ví, jak je nepříjemné, že se nemůže mýt, i jak neodbytné bývá svědění.

Navíc je třeba opři nejobvyklejším úrazu (zranění kotníku) nutné zasádrovat celé lýtko, takže se zhoršuje průtok krve a zvyšuje se riziko trombembolické nemoci.

Nezbytná fixace

Fixace je ovšem nutná. Kostní úlomky se nesmějí v průběhu hojení hýbat, aby mohly srůst. Pokud se zlomené kosti pohnou, srostou špatně a to pak může vyžadovat další zákrok.

„O typu použité fixace rozhoduje míra poškození kosti, kloubu nebo tkáně a oblast poranění či onemocnění. Například koleno se spíše než sádrou znehybňuje ortézou, pokud ovšem nejde o zlomeninu, při které je nutné zabránit i rotačnímu pohybu,“ vysvětluje MUDr. Josef Liška z Oddělení ortopedie a traumatologie Nemocnice Na Františku v Praze.

Znehybnění (imobilizaci) nepotřebují jenom zlomeniny, ale i další úrazy a onemocnění kostí, kloubů i měkkých tkání, například poranění vazů, záněty šlach, rozsáhlejší rány, komplikované hnisavé záněty. Znehybnění má totiž za úkol zajistit klidné hojení zlomeniny, také však omezit šíření zánětu v měkkých tkáních.

Snesitelná lehkost

Je-li možné použít lehkou sádru, výrazně to zvýší komfort nemocného a urychlí i jeho návrat do života. Fixace je lepší než u klasického materiálu, nepodkládá se vatou, takže umožňuje sprchování i koupání, nabízí větší pohyblivost a méně omazuje v aktivitách „Mohla jsem řídit auto, fotit i jezdit do přírody,“ vypočítává Lada Šírková.

Jediná nevýhoda (kromě vyšší ceny, ovšem od letošního roku na ni zdravotní pojišťovny připlácejí) vyplývá právě z jejích kladů. „Tím, že lehká sádra umožňuje větší pohybovou aktivitu a výrazně tlumí bolest, svádí k přetěžování poraněné končetiny,“ konstatuje Josef Liška.