Když rodiče prudí...

Zdroj:

Nesmíš, musíš, udělej, uč se, nehraj si, ukliď… Většinu denní komunikace rodičů s ratolestmi tvoří příkazy, pokyny a zákazy. Všimli jste si? Dá se čekat, že děti z toho nejsou odvázané. Naopak, tím je táta s mámou pěkně štvou.

Tvrdíme, že své děti milujeme. Kupujeme jim vše, zařizujeme vše… Je to ale to, co chtějí? Nečekají něco jiného? Rozumíme jim? Zkoušíme se zamýšlet nad tím, jak nás vidí „náš“ kluk či holka?

Jsou děsní! Občas…

„Někdy se stane, že máma přijde domů, ještě nic neřekne a já volám z pokoje: ‚Všechno v poho, jdu dělat přípravu!‘“ směje se Simona (14) z Berouna. „Ona se totiž denně zeptá na totéž: jak bylo ve škole, co průšvihy, máš přípravu, uklidila jsi? To mě dostává,“ prohodí osmačka s tím, že mladší bratr Matěj to řeší po svém: nasadí si po příchodu rodičů sluchátka s muzikou. „Kdy nás chválili? Tý jo, to si nepamatuju… Před Vánocemi, když jsme přinesli kapra.“

Štvou mě…

Je rychlá doba. Zrychlila se komunikace rodičů s dětmi, zmenšil se prostor, kdy spolu mluví, hrají si, sportují, prostě něco společně podnikají. Dospělí si nestačí všimnout, jak a o čem s ratolestmi vlastně hovoří.

Občas komunikace sklouzne do příkazů a zákazů. Dá se to poznat? Stačí sledovat malé děti, jak si hrají, co říkají hračkám. Medvěd dostává na zadek, protože zlobí, panenka musí stále papat, tygřík je plísněn za to, že nespí…

„Děti s hračkami málo mluví zvesela nebo s nimi diskutují,“ míní dětská psycholožka Tamara Cenková z poradny Sluníčko. Její kolegyně PaeDr. Dagmar Borovičková dodává, že u starších, tedy u školáků, je vypovědí chování, ale zajímavé informace dá i anonymní dotazník na vztahová témata.

Nedávno dala na základní škole žákům z devátých tříd otázku, čím dospělí štvou děti. „Jednoznačně naříkaly na silný rodičovský tlak na jejich výkony. Pak na to, že si dospělí uzurpují patent na pravdu, nutí potomky uklízet a křičí na ně,“ tvrdí psycholožka s tím, že u této věkové kategorie jsou zjevné náznaky nutné revolty.

Křik, patálie č. 1

To, že na ně i na sebe rodiče křičí, vadí dětem často. „Vadí mi, že křičej. Asi že neposlouchám,“ připouští prvňák Dominik (7). Zda poslechne bez toho, aby táta s mámou zvýšili hlas? „Hm, nevím! Ale na zadek bych dostávat nemusel.“

Okatého Dominika vytáčí i to, že musí chodit brzy spát a uklízet po sobě, když zrovna nemá chuť. Prý by to zvládl jindy. „Ruší mě od hraní,“ říká, ale chválí, že si s ním rodiče hrají a sportují. „Jinak dobrý…

A ségra je lepší,“ mávne rukou, když přichází máma Monika (38): „Určitě říkal, že mu vadí, že na něj křičíme. To si uvědomuju. Snažím se, ale když mě při běžné síle hlasu Domča nevnímá, bouchnu,“ přiznává. Že sestra má s klučinou víc trpělivosti? „To mi nepřijde, asi když jsou doma sami. Klárka na něj ale nemá nároky jako my,“ dodá cvičitelka fyzioterapeutka. Že mu táta bere sladkosti? To Domča zapomněl.

Slyšíš, mami?!

Rodiče se často vracejí z práce pozdě a unavení. „Když přijdou domů, máma vyndá nákup a vaří, táta je na počítači,“ popisuje všední den čtvrťačka Petra (9).

„Někdy mě máma nevnímá. Já něco říkám a ona nic. Musím to opakovat,“ stýská si malá slečna. Odborníci na dětskou duši radí ratolest vyslechnout a podle závažnosti obsahu se jí věnovat hned nebo poprosit o strpení.

„Důležité je projevit zájem o její trampoty. Nákup počká! A není dobré dětské trápení bagatelizovat,“ komentuje Tamara Cenková a dodává, že malí klienti si nezřídka stěžují, že na jejich slova doma není čas…

„Označená“ máma, právnička Kamila (45), se kaje. Ví, že někdy po příchodu domů vypne. Dodejme, že u své matky dodnes obdivuje, jak si, byť zaměstnaná, na ni i bratra udělala vždy čas!

„V práci máme sta informací, tak jsme doma s mužem chvíli nepoužitelní. Je to špatně,“ připouští a je si vědoma toho, že dětem vše vynahrazuje dárky a dovolenými. Ty už málo absolvuje manželův syn Tomáš (20); prohodí: „Horší než to, že bych musel dokola něco říkat, bylo, že mi otec dával za příklad spolužáky.“ To deptá!

Sousedův Karel je šikula!

„Když mě začnou v učení nebo úklidu srovnávat s někým, koho ani neznají, jsem dopálená,“ míří na adresu rodičů středoškolačka Klára (15).

„Stačí, že řeknou na návštěvě: ,Dívej, on má pořád uklizeno!‘ A já vím, jak to stíhal, a to jen proto, že jsme měli přijít,“ vrtí hlavou starší Dominikova sestra. Čím ještě ji rodiče „ničí“? „Kritizují, cokoli doma udělám a já chci pomoc.

Snažím se a slyším jen: ,Špatně!‘ To nepovzbudí,“ zamýšlí se Klára. A co máma Monika? „Já srovnávání brala jako podnícení, že na to taky má. Klárčinu iniciativu doma kalí tatínek, chápu, že jí to vadí,“ dodá ta, jíž v mládí drtilo, že maminka byla s nemocným bratrem doma a měla o pohybu dcery přehled…

Někdy rodič ani neví, čím dítko deptá. Vše myslí dobře a dělá to tzv. pro jeho dobro. Pozor, dětem někdy vadí, že se s nimi nikdo neradí o jejich šatníku, neptá se na jich představy o prázdninách, nekonzultuje s nimi nedělní oběd, neomluví se za nedodržení slibu…

„Měli jsme jet v sobotu do akvaparku, ale za tátou přišel kamarád, tak se nejelo. Táta řekl, že výlet odkládá napříště a to pršelo,“ přidá své naštvání Petra (9). To je podle psycholožky Dagmar Borovičkové chyba, v dospělém vidí dítě jistotu, stejně jako ve slibech, co dali. Takže buď plnit, nebo bezmyšlenkovitě nedávat!

Ideální dítka?

„Rodičům se má pomáhat a my je spíš prudíme víc než oni nás,“ shrne vše Honzík (13) i za mladší sestru a pokračuje: „Stane se, že mě nějakým povelem ruší, ale to mi nevadí. Třeba s uklízením je to tak, že musím chtít sám, oni mě nedonutí,“ usmívá se sedmák a ještě dodá: „Když něco neudělám, máma mi to desetkrát vyčte. Chápu, ale stačí jednou! Abych to neudělal zas, tím nezabrání.“

S rodiči vychází o. k. prý on i šestiletá Karolína. Ačkoli? „Táta mi někdy dojí jídlo, co mám ráda. Jindy je mi líto, když naši jdou někam bez nás,“ přemítá prvňačka, které od rodičů vadí i ranní buzení a nucení do barev oblečků, jež nerada.

„Někdy křičí, ale to nic, vadí mi vážný zákazy. Třeba jít si hrát, když oni nechtějí. Jo, dost mi vadí při nákupech, když máma dlouho vybírá. To nemůžu!“ konstatuje blondýnka. Z výtek „tandemu“ jejich otci klesla kolena.

„Komedianti! Rodičům se má pomáhat… Každý večer je peskuju, že neuklízí, ale je nic nerozhází. Honza je flegmatik a pohodář, Karolína totéž. Já měl v jejich věku doma víc povinností. Všichni se snaží dětem vše ulehčit, i my. Možná je to špatně,“ tvrdí Jiří (42).

„Matka zdržuje v obchodě? Kdykoli jdu s Karolínou nakoupit, musím ji odtamtud vláčet. Předem slíbí, že nebude nic kupovat, zdržovat, a už od vchodu lifruje do koše vše, co jí přijde pod ruku,“ dí otec blonďaté dvojky.

Zavolej! Zkontroluju tě!

Měl by ses víc učit, zhubnout, nesedět u počítače, vážit si věcí, jinak se oblékat atd. „Obsah výtky závisí i na hodnotovém žebříčku rodiny. Každopádně děti – hlavně v pubertě – kritiku mířenou na ně vnímají citlivě,“ vrací se psycholožka Dagmar Borovičková ke zmíněné anketě.

„Útok na osobu dítěte, jeho vizáž a schopnosti je citlivá věc.“ Ovšem bez akceptace, přijetí sebe sama, by byl jeho vývoj dvojnásobně ohrožen. „O všem se dá s dítětem hovořit, vše s ním probrat. Záleží na vztahu, jaký rodič s potomkem dlouhodobě má, i na tom, jak se mu věnuje,“ zmiňuje odbornice na lidskou duši.

Že by si mělo dítě vážit hmotných statků, se lépe říká ve chvíli, kdy ono samo musí doma nebo zahradě vykonávat nějakou práci a zná její „sílu“. Že nemá sedět nalepené u počítače, je dobré naznačit poté, co mu rodič ukáže existenci jiných koníčků, sportů apod.

„To je ideál,“ říká Dagmar Borovičková s doplňkem, že ještě lepší je být sám aktivní vzor. Upozorňuje na to, že řadě „puberťáků“ dost vadí přehnaná starost rodičů o ně. Což je údajně dáno i tím, že rodiče za děti mnoho dělají, čímž je paradoxně omezí v tom, aby se samy učily v jistých situacích chovat. Ale…

„Když někam jdu, tak i třikrát za večer mi máma volá a kontroluje, jestli se nic nestalo,“ popisuje studentka Markéta (19). Obavy mámě nezazlívá, ale když se začne vyptávat, s kým je, kde jsou, to už pění. Ještě jedna mámina specialita jí umí zkazit den. Začíná u snídaně.

„Máma přichází vyjmenovat, kde všude mám binec. Začne klidně a pak samu sebe vytočí,“ směje se maturantka. Že navíc máma do ní horem dolem hučí, aby zhubla, bere mladá dáma s ledovým klidem, i když neradostně.

Máma Iveta (42) si to neumí odpustit. „Nesnáším nepořádek! Taky ho dokola v celém domě uklízím. Vlastně si nadáváním jen ulevím,“ dozná podnikatelka a pokračuje:

„Kdykoli někam Markéta jede autem, chci, aby mě prozvonila, že dojela v pořádku. Pokud spí doma a má přijít později, neusnu, než dorazí. S tím se musí smířit, toho se nezbavím… Ale když podobnou kontrolu dělá manželovi a mně má tchyně, jsem na nervy, ale chápu.“

A tlak k hubenosti, ten je údajně jen a jen pro Markétino dobro. Poznali jste se? Jasně vidíte chování svých potomků? Víte, na co se jich zítra ptát a čeho se u sebe zbavit? Fajn, máte na půl vyhráno, třeba už se nebudete vzájemně tolik štvát.

Jak být dětem blíž a chovat se k nim fér?

  1. Mějte hodně společných zážitků (překonejte nechuť, únavu…). 2. Povzbuzujte je, povídejte si s nimi, nenechte je „ve spárech“ televize a počítače.
  2. Říkejte jim pravdu a plňte sliby.
  3. Naznačte jim jasně, co po nich chcete, nekřičte na ně, nebijte je (moc).
  4. Dejte jim možnost volby.
  5. Trestejte nápaditě, ať nezatrpknou.
  6. Dejte jim místo v rodině (povinnost, odpovědnost).
  7. Přiznejte svá selhání, buďte jim vzorem.
  8. Dejte jim pocítit svou lásku, cit, snahu pomoci, i když jsou někdy nesnesitelné.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky