Každý má své rituály

Zdroj:

Úspěch i neúspěch, partner i partnerka, děti, peníze i zdraví: to všechno někdy máme a jindy nás to opouští. Kde najít pevný bod svého soukromého vesmíru, po němž každý tolik touží? V rituálech. Nejlépe v těch, jež jsme přijali už v dětství nebo si je dokonce sami vymysleli.

„Kulatý kanál musím překročit nebo ještě lépe přeskočit, zatímco na hranatý musím šlápnout,“ vysvětluje se zápalem daňová poradkyně Eva Fořtová (58). „To je přece jasné, vždyť už to dělám od druhé třídy základní školy. Pevně věřím, že jsem si tak ušetřila spoustu potíží.“

I tady platí, že „víra tvá tě uzdraví“. Eva Fořtová sice svou vinou občas postupuje legrační „opravné kanálové sestavy“, ale jinak jí rituál přináší klid a vyrovnanost. „Kdysi jsem ještě věřila, že patřím k andělům, a proto musím na barevné dlažbě chodit jen po bílých kostkách,“ dodává s úsměvem dáma, jejímaž rukama procházejí desítky milionů korun. „Jenže takových dlažeb ubývá a mě už to stejně jaksi přestalo bavit.“

„Kdy se tak stane, poznáte jednoduše: jakmile vám zvyky začnou zasahovat do života, třeba jste ochotni kvůli nim nabourat svůj denní program, ztrácet čas a peníze. Tady už se jedná o psychické onemocnění, druhé nejrozšířenější hned po depresích. Posedlost rituály znali už ve staré Mezopotámii! Tam ji léčili – ehm – velkými dávkami vína…“

Doma se snažte!

Kde jsou však rituály svrchovaně žádoucí, to jsou partnerské vztahy a rodina. Tam je jejich přítomnost a intenzita jakýsi „lakmusový papírek“ kvality. Drobné láskyplné zvyky či žertíky mezi mužem, ženou a dětmi jsou ono předivo, jež drží rodinu pohromadě.

„Není smutnější situace, než když ke mně přijdou na poradu manželé, kteří vlastně nevědí, proč jsou spolu,“ říká psycholog Jiří Vaníček (62). „Dlouhá léta je držela pohromadě napřed tělesná přitažlivost, pak ekonomická nutnost a pocit povinnosti vychovat své děti. Teď děti odešly z domu a ti dva nemají žádnou styčnou plochu – žádné společné rituály, jež by osvěžovaly jejichž soužití a dávaly mu smysl.“

Takže pěstujme si všemožné domácké rituály: pusu při příchodu a odchodu i na dobrou noc, pravidelné čtení pohádek a sledování večerníčků s dětmi, ke snídani vždy kakao, procházky do lesa (jak skvěle fungovalo houbaření!), výlety na hrady a zámky, pevné rozdělení domácích prací mezi dospělé a děti, vynalézavá narozeninová překvapení atd.

Jenom jeden rituál se nám ale už asi nepodaří vrátit do života – společný zpěv dětí a rodičů v autě při cestě na výlet, na který dodnes vzpomíná pan Vaníček. Dřív býval běžný. Ale kdo dnes odolá pokušení pustit rádio či cédéčko?

Už jedete? Tak si sedni!

„Když naše rodina jela někam na návštěvu nebo naopak od nás někdo odjížděl, vždycky jsme si před cestou museli všichni na chvíli sednout,“ svěřila nám Naděžda Hörbingerová (60) z Prahy 5. „To už byly kufry v předsíni a sedli jsme si rovnou na ně, případně si přinesli tři čtyři židle. Dělali jsme to proto, abychom se zase ve zdraví všichni sešli. Tenhle rituál u nás zavedla moje ruská babička ze Sibiře. Když před lety zemřela, sedání jsme zrušili. Ale vzpomínám na něj dodnes moc ráda. Chvilky posezení vždycky zklidnily nervózní předodjezdovou atmosféru.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky