Historici se shodují v tom, že vzorem pro legendu o ďábelském upírovi byl panovník z rumunského Valašska.

„Podle dochovaných spisů se narodil roku 1431 jako nejstarší syn nikoli hraběte, nýbrž knížete Vlada II. nazývaného Dracul neboli drak. Divokostí a bojechtivostí se podobal otci, proto mu říkali Dracula, syn draka. Jenže pro toto oslovení se mezi lidmi brzy vžil i jiný překlad, a sice ďábel,“ říká rumunský historik Nicolae Cioti.

O historicky doložené postavě se traduje tolik děsivých zvěstí, že by i slavný upír zbledl závistí. „Jeho krutost podnítil zážitek, kdy byl jako dítě se sourozencem odvezen coby rukojmí k tureckému sultánovi.

Tam se stal svědkem popravy svého bratra, jenž byl zaživa pohřben do země! V zajetí byl do sedmnácti let, dostalo se mu skvělého vzdělání, ale i výcviku v brutalitě,“ dodává profesor.

Napichovač na trůně

Obojí uplatnil v praxi: když ho poddaní vyhnali, rozhodl se pomoci s dobýváním Konstantinopole Turkům, s nimiž jeho předek bojoval! Valašské vojvodství mu pak spadlo do klína, byť se stal istanbulským vazalem. Diplomatickým uměním si zajistil i podporu uherského krále Ladislava Pohrobka a pak se pustil do toho, co mu prý způsobovalo rozkoš: do zabíjení!

Nejprve nechal popravit svého strýce, který si mu odvážil vzít trůn, a pak začalo doslova vraždění neviňátek. Nejen kroniky z té doby, ale také rytiny zobrazují stovky hlav naražených na kůly (mimochodem, druhé jméno Vlada III. znělo Tepeš, což znamená právě kůl).

Nechal lidi umírat velice pomalou a bolestivou smrtí jen tak z rozmaru. Jindy zase pozval žebráky na hostinu a pak je nechal zavřít do místnosti a zaživa upálit…

Podobných zvěrstev se nedopouštěl pouze ve své zemi. Brzy se začal rozpínat a usilovat o ostatní území, například o Sedmihradsko, kde nechal pro výstrahu zaživa nabodnout na obávané dřevěné kolíky přes 500 mužů i žen a nešetřil ani děti!

Zároveň se obrátil také proti Turecku a během války s ním bylo údajně stejným způsobem usmrceno 10 000 muslimských vojáků.

Ve vězení přišel k víře

Není se tedy čemu divit, že přišel o všechny spojence a najednou byl v hledáčku zabijáků z řad nového uherského vládce Matyáše Korvína i sultána Mehmeda II. Nejprve se ho podařilo lapit prvnímu z nich a na 12 let ho zavřel do hlídaného hradu.

Jako napravený katolík získal roku 1476 svobodu a vrátil se do křížové vřavy u Bukurešti. Tam prý padl a jeho hlava měla být poté vystavena v Istanbulu - samozřejmě nabodnutá na kůl. „Legend o jeho smrti panuje hodně,“ připouští Nicolae Cioti s tím, že zajímavé bylo otevření Vladova hrobu roku 1931 v klášteře na ostrově Snagov.

Archeologové nemohli uvěřit svým očím, když v rakvi našli jen zvířecí kosti – žádné lidské. A ještě víc matoucí byl další nález na stejném místě o několik let později; tehdy šlo o kostru oblečenou do černého šlechtického kabátce se šperky v nedozírné hodnotě, vše s motivem draka.

Během přepravy do muzea v Bukurešti se všechno po cestě záhadně ztratilo. Je tedy možné, že „Draculova“ hlava oddělená od těla spočívá pod některým kamenným prahem jednoho z tisíců rumunských kostelů, jak praví další pověst?