Kalaupapa: Pod nejvyššími útesy světa

Zdroj:

Poloostrov Kalaupapa je jedno z nejmagičtějších míst Havajských ostrovů. Je však nasáklé trpkou historií - od roku 1865 je tu kolonie lidí postižených leprou. V současnosti v ní žije necelá dvacítka osob trpících touto chorobou.

Dá se tam dostat jen na základě povolení od národního historického parku. My využíváme možnost být tu jako dobrovolníci - pro dva dny a dvě noci se stáváme členy kolonie malomocných, rozšířené ještě o úředníky správy parku a sociální pracovníky.

Na poloostrov lze podniknout i turistický výlet (za 150 dolarů), při němž překonáte úzkou kamenitou stezku po útesech na mulách a na pobřeží nasednete do minibusu, který vás proveze vesnicí kolem kráteru až do Kalawao, kde vám připraví oběd. Nemáte však možnost volného pohybu a návštěvy kolonie.

Také tu ještě jsou dva kostely zbudované před více 100 lety: jeden z nich nechal postavit Otec Damien, jehož hrobka se nalézá hned vedle. Ve vesnici je rovněž několik opuštěných domků, které kdysi patřily postiženým lidem. Počet malomocných se totiž neustále snižuje (v červnu 2009 na Kalaupapa evidovali 19 nakažených, z nichž tam ale už jen 12 žije trvale).

Mráz mi běhá po zádech

Večer vyrážíme na procházku po vesnici a přilehlých dlouhých písečných plážích. V přístavu právě probíhá oslava narozenin jednoho ze zaměstnanců parku. Je tady malý obchod se smíšeným zbožím; ceny jsou nesrovnatelně nižší než na jiných částech Havajských ostrovů. Nakupovat tu ovšem můžou pouze místní. Hned vedle obchodu je postavena miniaturní čerpací stanice.

Je tu i jakási „nálevna“: budova, kde se mimo alkoholu taktéž prodávají základní potraviny, ovoce a zelenina. Posedává tu pár pacientů společně se zaměstnanci parku. Někteří z nich popíjejí pivo z plechovek a sledují přitom televizi v rohu místnosti. Když přicházíme my cizinci, míjejí nás jejich pohledy s nezájmem.

Po návratu do vesnice směřují naše kroky do muzea, což je malá budova vedle kostela. Na stěnách jsou rozvěšeny staré černobílé fotografie zachycující hrůzostrašně znetvořené obličeje a těla postižených lidí. Při jejich prohlížení běhá člověku mráz po zádech.

Pro mě překvapivě tady nacházím i slovenskou stopu, když vidím na jedné stěně poutač ve slovenštině na přednášky Petra Žaloudka. Jak se později dozvídám, napsal o tomto místě a o otci Damienovi celou knihu.

Po dvou dnech strávených v unikátním zařízení se naposledy kocháme nevídaným pohledem na obrovské útesy tyčící se nad celým poloostrovem a loučíme se. Po cestě nahoru se ještě naposledy ohlížíme na magické místo respekt vyvolávající…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Dobrý proti severáku – Host, 2010

Pod trochu těžko uchopitelným názvem (vysvětlení však najdete v textu) se skrývá docela sofistikovaný milostný román. Milostný román v dopisech! V e…

Akční letáky