Jsou sice „po mně“ na jejich vkus jistě až moc, v tomhle však nikoliv, a tak pravnoučátko dosud postrádám. I tak mi ten mladý a střední věk šíleně rychle utekl, až se podezírám, že jsem některá desetiletí záměrně přeskočila. Raději bych byla mladá a bohatá, nevím však, jak to udělat. Tak jsem spokojená s tím, co mám. Lépe mi je, když se nekouknu do zrcadla, když na sebe příliš neupozorňují mé chronické choroby, to svůj věk neberu vůbec na vědomí. Jsou to už skoro dva roky, kdy se mé dny změnily – do té doby jsem stále byla dítětem, tatínek žil a i když byl ke konci svého života několik let „ležák“, vzpomínám na tyto chvíle ráda a vrátila bych je hned. Ovšem právě proto, že nic vrátit nelze, že žijeme pouze tady a teď, tak tedy ŽIJU.

Domácnost pro dva lidi mně nedá moc práce, léta praxe a hlavně několik let péče o tatínka mne dokázaly naučit maximálně hospodařit s časem a odlišovat věci podstatné od věcí, kdy nejde o život… Jen docela maličkou chvíli po odchodu otce jsem měla pocit, že můj život nebude naplněn a že se, snad (jak jen mě to mohlo napadnout), budu nudit. Samo nebe přivedlo mé kroky na naši univerzitu, kde jsem se dožadovala vzdělání přes počítače, kterým jsem se dosud obloukem vyhýbala. Původně jsem se totiž bláhově domnívala, že už se takovýmto technickým vymoženostem bez újmy na zdraví vyhnu. Zdraví by mi to skutečně nepoznamenalo, ale ostatní činnosti ovlivňovány byly, např. i používání mobilu, psaní strojem či ve Wordu se nedá srovnávat, informace na www (není to choroba?), všude na mě vykukovala má počítačová negramotnost. Také jsem získala spoustu nových přátel podobného smýšlení, o čemž svědčí, že parta, která se z našeho původně rozpačitého společenství vytvořila, chodí pod hlavičkou klubu univerzity třetího věku do školy dosud. A troufám si tvrdit, že živé už nás ze školy nedostanou.

Stařecká nespavost není příjemná, ale zase mohu být ve škole mezi prvními. Než stáhnu všechny maily, přihlásím se na ICQ a prolistuji virtuálně denní tisk, přichází spolužáci. Dnes budeme asi probírat Movie Maker, víceméně už jen dopilováváme, co jsme zapomněli. Mám z výsledků svého videa ohromnou radost a jsem na sebe pyšná, však dobré zboží se taky chválí samo! Dopoledne uteče jako voda. I přestávku bychom prošvihli. Máme však hrozně přísnou „svačinářku“, zvolenou z našich řad, ještě že nás nevyžene procházet se ve dvojicích na chodbu! Škoda, že není učebna jen pro nás, po poledni přichází další, chtiví učení, spolužáci o generaci až dvě mladší…. Na jejich adresu utrousím drobnou pochvalu: nikdy se mi nestalo, že by nám neporadili a nepomohli, když jsme potřebovali radu, že by kvůli věku na nás koukali mezi prsty. Opravdu nikdy, naopak nešetří většinou chválou.

Doma rychle dovařím od rána předvařený oběd. Manžel totiž moje nadšení pro vzdělání toleruje jen s plným žaludkem.

Bohužel dnešní den se k němu přidám a po obědě si jdu lehnout, únava mě přemůže. Tatínek říkával: „Po dobrém obědě je dobré si na hodinku lehnout, po špatném obědě je lépe vůbec nevstávat.“
Vstanu za hodinu a jdu si zaplavat. S kamarádkami chodíme několikrát týdně, máme takové soukromé Klimakteriumtours, nebo spíše Poklimakterium? Původně jsme lákaly i své partnery, tenhle návrh se neujal, tak chodíme samy. V bazénu vaříme, šijeme, pleteme, sázíme i cestujeme. Prostě probereme všechno. Občas i všechny.
Jsou dny, kdy se z nejrůznějších důvodů sejít nemůžeme, ale dnes to prostě šlo a je to skvělé. Všechny starosti, co mně připadaly neřešitelné, zůstaly někde v bazénu…Pravda, docela cítím ruce, nohy, ale to je dobře, ne?

Cítím, tedy jsem.

Vytahuji poznámky, co jsem si doma zapsala, zajdu tam i onde, vyřídím, koupím, zařídím, zajdu do lékárny. Ještě patřím mezi ty, co si všechno mohou a umí zařídit a tak to dělám i těm, kteří už to nedokáží. A dělá mi potěšení, že mohu takhle maličko udělat radost třeba špatně chodícím sousedům.

Najednou je to skutečně jiné, patříte do kategorie starobních důchodců. V podstatě už nic nemusíte, většinou nemáte zaměstnání s pevnou pracovní dobou, máte jistý příjem. Jenže tohle je vyváženo tím, že kvapem ubývá síly (a přitom každá činnost, kterou děláte, vyžaduje té síly dvakrát tolik). Přestáváte si troufat na věci, které jste donedávna dělali levou zadní.

To je ta ještě lepší stránka věci. Ta druhá začíná: Bude hůř. Když to dobře půjde. Neboť se toho taky nemusíte dožít. Ale já jsem se dožila.

Takže nastupují pojmy jako pokora, smíření. Učit se radovat z maličkostí. Myslím, že už to skoro umím. Nechci patřit do kategorie mých vrstevníků, co je vytočí, když to blbé slunce svítí, natož když k tomu ti blbí ptáci zpívají! Život je úhel pohledu, ještě že jsem to na sklonku života pochopila.

Děkuji za tento den, kdy se nic zvláštního nestalo. Ať je jich co nejvíce. Takových dnů. Nebo alespoň jim podobných.