Hora je zasvěcena slovanskému bohu Radegastovi. To byla skutečná postava: už kronikář Adam Brémský v 11. století zaznamenal zprávy o „gótském králi Radagaistovi“, který se svými slovanskými spojenci ve 4. století málem dobyl Řím.

Byl však zákeřně zavražděn. Slované ho pak pozvedli mezi svá božstva a do resortu mu dali úrodu, plodnost a hojnost stád. K jeho poctě vztyčili na Radhošti sochu, jež mohla směle konkurovat antickým maloasijským božstvům.

Těhotný rohatec?

Že šlo o sochu velkolepých rozměrů, v tom se všechny popisy shodují. Není ale jisté, jaké měla tvary. Jedny prameny hovoří o lidské postavě s „černou býčí hlavou“ na hrudi a dvojbřitou bojovou sekerou v ruce.

Jiné ji zase vidí jako „člověka se lví hlavou a beraními rohy“, či dokonce jako „mladého muže s kudrnatými vlasy, beraními rohy, ženskými ňadry a těhotným břichem, ovšem bez rukou“! Autoři záznamů však vždy potvrzují, že socha je buď celá zlatá, nebo aspoň ze dřeva pobitého zlatým plechem.

Novému božstvu staří Slované na hoře zřídili svatyni a u ní posvátný háj, ve kterém „rád naslouchal příchozím, činil moudré věštby a upřímné rady“. Jak kronikáři neopomněli zaznamenat, měl Radegast ve své svatyni i „kmentem potaženou“ postel, ve které mohl po namáhavém věštění spočinout.

Pán náš Satanáš

Jako bůh plodnosti byl Radegast uctíván hlavně o jarním slunovratu, kdy se hora měnila v dějiště obrovských orgií. Nocí zářily vysoké vatry, mládenci roztáčeli „hořící smolné metly“, děvčatům hořely tváře a vše končilo podle zákonů přírody.

„O svatojanské noci platil morální pardon – i jindy bedlivě hlídané dcerky mohly v ten čas jít na kopec,“ s dojetím vzpomínal ředitel Valašského muzea v přírodě dr. Jaroslav Štika, který jako chlapec slavnosti sám zažil.

Církev samozřejmě konkurence rozčilovala, všechny její snahy o vymýcení pohanského kultu plodnosti a tělesných radovánek však byly marné. Radegastovu svatyni prý osobně zničili věrozvěsti Cyril a Metoděj.

Prameny se jen neshodují zda včetně sochy božstva. Nebylo jim to ale nic platné, vždyť nad „uctíváním Satanáše v podobě modly Radegasta“ musel bezmocně skřípat zuby rožnovský farář Jan Vavřek ještě v roce 1705.

Nic platný nebyl ani příchod misionářů v roce 1735, kteří si postavili poustevnu v místě dnešních Pusteven a měli svými modlitbami „očistit místo hříchu“. (Říká se, že mezi nimi byl jeden francouzský princ, který se tak kál za své hříchy.)

Kde je ta správná „ďúra“?

Znalci radegastovské legendy ovšem soudí, že věrozvěsti sochu božstva nezničili – prý by se o tom určitě zachoval nějaký podrobnější záznam. Naopak je podle nich pravděpodobné, že pohanští kněží zlatý idol opravdu uschovali do nitra hory!

Pod beskydským velikánem se totiž přinejmenším na třech kilometrech plochy mezi Pustevnami a Radhoštěm nachází rozlehlý a složitý systém jeskyní, propastí a chodeb. Podle pověsti tam někde hluboko dole je i podzemní říčka, přes kterou vede můstek k dřevěným vratům, jež střeží černý pes či drak. Za nimi je svatyně se zlatým Radegastem!

Že je to jen pohádka? Možná ne. Existují zápisky lidí, kteří až k potoku s můstkem došli; ten nejstarší je z roku 1830. O 16 let později můstek viděl třeba i jakýsi Vokáč z Trojanovic, protože však lávka byla ztrouchnivělá, neodvážil se přes ni přejít. Řada generací valašských kluků i seriózních vědců se usilovně snaží o nalezení vstupu do jeskynního systému.

Původně byly vchody – „ďúry“ – tři: jeden však je zasypán, druhý zničila stavba silnice na Pustevny a o třetím se neví. Dost možná ale, že uvnitř hory už je vše jinak než v době ukrytí Radegasta. Zdejší jeskyně a chodby totiž tvoří pukliny v pískovci a jejich tvar se neustále mění…