Prostě tato věta pro něj znamenala konec něčeho velkého.
Je ukončení vánočních svátků a jejich přidružených silvestrovských či novoročních radovánek konec nebo začátek, toť otázka.
Můj tatínek v tom měl jasno a tuto jeho jistotu mu lze jen závidět. Já to tak jednoznačně nedokážu.
Sice před Vánocemi vždycky bohatýrsky vykřikuju, jak bych je celé zrušila, jak se těším, až bude po celých slavných svátcích. Ovšem když pak při odstrojování stromečku dávám do krabičky poslední ozdobu a zapisuji, kam ji ukládám (vřele doporučuji, báječný nápad, takový zápisníček – nejen pro vánoční ozdoby), padá na mě nostalgie. Kdoví, budu-li příští rok - vlastně už letošní! – zdobit těmito ozdobami já? Jestli vnučka zdárně odmaturuje, obnoví mně pracovní smlouvu, co mám na dobu určitou, rozkvete mi konečně ta oranžová azalka před domem, najdu odvahu jít si nechat vytrhnout moji poslední osmičku vpravo dole? Plánuju, až se ze mne kouří a zatím venku tiše mrzne, jak v zimě správně má. Příroda má spát a odpočívat, neplánovat. Jestlipak se také těší a zároveň hlavně obává věcí příštích jako já?!
Prý žijeme jen tady a teď.
Minulost nezměníme a na budoucnosti se nám podaří ovlivnit pramálo. Kdybych to tak uměla! Kolik já dokážu strávit bezesných nocí plánováním do posledního puntíku toho, kdo, co a s kým! Bohužel už první reálné kroky zúčastněného vedou úplně jinudy, než má ode mě naplánováno. Takže se mé plánování míjí účinkem. Možná by bylo lepší věnovat tento můj čas něčemu smysluplnějšímu.
Ale co je vlastně smysluplnější, toť je opět otázka. Pro každého něco jiného. Není na světě člověk ten, aby se zachoval lidem všem.
Po vánoční výzdobě už není v bytě ani stopa, asi se kouknu na velikonoční, co je potřeba doplnit, kdy vlastně letos budou? A co uvařím, kdo přijede a kam pojedu já? Už zase plánuju. V tomhle jsem zřejmě nepoučitelná. Prostě už je definitivně po Vánocích.