Jak se člověk zachytí drápkem, těžko se mu vycouvává.
Chce-li se vůbec vycouvávat.
Mám na mysli fenomén doby – internet se všemi jeho nástrahami. Myslím, že málokdo nebyl někde někým požádán o mailovou adresu. Pokud ji nevlastnil, vzbudil ne-li podezření, alespoň neskrývaný údiv.
Když se mi tato situace stala poněkolikáté, rozhodla jsem se „jít do toho“. Jen tak, nezávazně. Zkusit, kouknout. Co vlastně ta kouzelná skříňka, trochu připomínající mikrovlnku, ukrývá. Obzvláště když jsem právě z pošty poslala pár dopisů. Utratila jsem za ně daleko víc, než jsem původně plánovala.
Takže jsem se naučila mailovat... S přílohou.
Přílohu připojit následuje většinou dost rychle, je to třeba. Brzy jsem zalitovala. Ovšem chyba nebyla v příloze, ale v tom, že jsem z velké radosti nad tím, co umím, rozdávala moji mailovou adresu takřka na potkání.
Když mi jeden den přišlo 40 mailů, z nich jedna třetina s niagarskými vodopády, se zvukem, a asi jako bonus jsem si mohla přečíst všechny adresy, komu ještě původní odesílatel toto nadělení poslal, povolily mi nervy.
Přestalo mne bavit cizí adresy pročítat, i původní škodolibá radost nad tím, že „hele, Evě už to taky posílá třetí odesílatel“ je slabou náplastí nad vztekem pro zbytečně vyplýtvaný čas. Ani to, že jsem měla vyčíhané, jak přichází přílohy ve vlnách, už mne nebavilo. Vlna období žádosti o pomoc nemocné holčičce v Singapuru, vlna „odeslat všem“, neboť pokud do hodiny odešleš mail nejlépe třiceti lidem, staneš se mladouzdravouzamilovanoubohatouštíhlou, také si do zblbnutí můžeš (s hudbou, prosím!) prohlížet neobyčejné letecké záběry odkudkoliv, pche, tak toto už mi nečinilo žádné potěšení.
Zprvu jemně a taktně, později natvrdo, žádala jsem své dodavatele těchto mailů: neposílej mi kraviny!
Jenže to jsem špatně specifikovala.
Co byly pro mne kraviny (téměř vše), pro odesílatele bylo perlou mezi přílohami, vzácností největší. Občas s poznámkou: Tohle nejde neposlat!
Milovala jsi přece vždycky zvířátka (květiny, miminka….blablabla).
A ač původně mým odmítnutím uraženi, stále posílali. Věru málo jejich řady prořídly!
Ovšem jak dokázala nouze naučit Dalibora housti, já se naučila nastavovat filtr v poště. Jenže pak ve mě hlodalo, co když prošvihnu něco důležitého?
Žádají mladí miliardáři ženy o ruku klasickou poštou? Nebo jenom mailem?
Co když jsem v poslední soutěži o lokomotivu vyhrála první cenu? Jak se tohle všechno dozvím, mám-li poštu tak přefiltrovanou, že neproklouzne ani myš? Pokročila jsem tedy v technickém zdokonalování do té míry, že jsem si skoro „levou zadní“ udělala další mailové adresy. A ty jen tak lehce někomu neprozradím. Teprve teď se přiznávám, že tu moji první mi po mém asi čtvrtém neplatném pokusu předložila hotovou i s heslem má mladší dcera.
Mrkalo jí při tom levé oko. Ti mladí jsou tak netrpěliví…
Také jsem se konečně naučila vyrábět navštívenky ve wordu i v pdf (s tou novou mailovou adresou jen pro vyvolené).
Tímto mým příběhem jsem beze zbytku pochopila dávnou pravdu, že každý vynález je nejen využíván, ale i zneužíván. Týká se i mailování. Zde je však snadná obrana. Mám už nějaké zprávy od mých dodavatelů niagarských vodopádů. Že se jim maily vrací krzevá údajně přeplněnou schránku. Dobrá, ještě poslední zpráva na jejich adresu: blablabla@bozenka.cz už skutečně není v provozu.
Děkujeme, odejděte.
Poznámka redakce: O zmíněné vodopády paní Marii prosím nepište. Video je přiloženo :-)