Dočtu-li se, že mě čeká setkání se zajímavým člověkem (nejraději mladým, pohledným miliardářem), který o mě projeví zájem, šéf pochválí mé mimořádné pracovní schopnosti, kterých si dosud, nechápu proč, nevšiml, děti mi budou dělat jen radost a manžel co na očích vidí, nemám důvod této prognóze nevěřit.

Případně když mě dle předpovědi nemine výhra v loterii, náhlé pozvání od osoby mně milé na pár neděl, strávených na pláži vyhlášeného a mně dosud nedostupného letoviska, bezmezně věřím.

Zatím jsem se však v žádném periodiku nic takového o blížencích nedočetla.
O vzdušných, pro upřesnění.

U kartářky jsem byla jednou v životě jako doprovod kamarádky, která naopak tuhle osobu a jí podobné navštěvovala často a výklady si nechávala, právě od doprovodu, zapisovat, aby je mohla porovnávat nejen mezi sebou, ale i se skutečností. Jak porovnání dopadalo už ani nevím, ale tento doprovod byla právě má premiéra a zatím i derniéra v těchto okultních vědách. Totiž tahle kartářka mě docela nenásilně přinutila sejmout levou (nebo to bylo pravou?) rukou “moji“ hromádku karet. Pak už u mne převládla zvědavost a nechala jsem si karty vyložit také. Předpověděla mně dvě děti, časté cestování, nikdy nekončící studium, jistě toho bylo daleko více. Jenže mi to kamarádka nezapisovala a tak si pamatuji jen to, co se mi skutečně vyplnilo. Na co ovšem stále čekám je to, že „ na sklonku života budu pohádkově bohatá“. Že bych ještě neměla sklonek života? Co když ho nepoznám a prostě to všechno prošvihnu? Stálo mě to tenkrát deset korun, nechci je proplýtvat.

Nebývalo těchto profesí tenkrát tolik jako teď a už vůbec by si netroufl nikdo z nich mít placenou reklamu, jako je tomu teď. Větší důvěru mám k informacím, co se ke mně dostávají ústním podáním o zázračných schopnostech. Někdy, hlavně před nějakým závažným rozhodnutím, mám všelijaké nutkání a mrazení!

Aby bylo jasno, vím, že existuje něco mezi nebem a zemí. Ostatně častokrát jsem se o tom přesvědčila na vlastní kůži. O čem jsem ale přesvědčena naprosto je to, že tak přímočaré to není. Jak krásné by bylo, v případě špatného rozhodnutí, kdybych mohla svalit vinu na někoho jiného! To by se mi líbilo. Už nikdy více žádné vlastní špatné rozhodnutí.

Pár neděl mám na papírku kontakt na „prý“ zaručené skvělou kartářku daleko od mého bydliště, dojezdnost pouze vlastním vozem. Kontakt dosud nevyužit. Odešla mi baterie, auto jsem odstavila, jezdit budu, až poleví mrazy. Není to z mé strany výmluva? Nebojím se nakouknout pod pokličku osudu? Nepřiznávám ani sobě, co je vlastně pravda.

Včera jsem našla ve schránce letáček s kontaktem kartářky, pár kroků od domu to je, tam se na vybitou baterii nemohu vymluvit ani sobě. Nebo se mám „pochlapit“ a rozhodnout se sama za sebe? Co když zase blbě?