Neznamená jen žhavý kotouč, který den co den vstává z oceánu, aby ozářil rozlehlé, nepřelidněné písečné pláže. Není to jen jas bílých horských vesniček v Sierra de Aracena, pablesky ve skleničkách typicky místního vína, o němž Karel Čapek napsal, že „popivše manzanilly plujete lehce jako plachetka v dobrém větru“. Má i duchovní rozměr: světlo odvážných objevů i světlo upřímné a radostně prožívané víry.
Turista ze skeptického středu Evropy trochu nechápe tradici svátku každoročně konaného v městečku El Rocío za účasti desetitisíců poutníků.
Romería del Rocío, na kterou se sjíždějí celé rodiny ve vyzdobených povozech tažených krásnými andaluskými koni, pánové v charakteristických kloboucích, dámy v dlouhých šatech pestrých barev s volánkovou sukní jako na flamenco, je největší španělské a možná i evropské procesí.
Když si zvenku i zevnitř prohlížíte věrné, proti dnešním lodím nepatrné, repliky korábů Pinta, Nina a Santa Maria zakotvené v místě, odkud do „Západních Indií“ vyplouvaly, obdivujete nejen kuráž mořeplavců, ale i velkomyslnost a prozíravost jejich mecenášů.
Bohatí rejdaři, bratři Pinzónové, Kolumbovi poskytli finanční, odbornou (na rozdíl od jeho posádky byli v „byznysu“ zběhlí) a hlavně morální podporu. Nejsou zapomenuti – mají v Palos de la Frontera pomník a v jejich domě je muzeum.
Turista, jenž sem zavítá, si díky tomu možná uvědomí, že na všech velkých činech lidstva se vždycky podíleli nějací „Pinzóns“. A třeba jim všem, i těm neznámým a bezejmenným, pod modrým andaluským nebem a zvláštním světlem Huelvy v duchu vzdá hold.