V roce 2006 šlo podle České zemědělské univerzity dokonce o více než osm kilogramů! Zvláštní. Zatím to přece není hlad, co by lidi hnalo do lesů.

Houby nejsou jako potravina nic extra. Tedy až na tu vůni a chuť. Vždyť obsahují hlavně vodu, vlákninu, minerální látky a nepatrně bílkovin i sacharidů.

Mají v sobě také různé množství těžkých kovů a dalších látek, ale protože se v těle člověka dlouho nezdrží, vlastně jen zpestřují jídelníček.

Svérázně je charakterizoval Petr Ondřej Mattioli (italský lékař a botanik, který dlouhodobě žil v Čechách) ve svém Herbáři z roku 1562:

„Houby vesměs nejsou ani byliny, ani koření, ani květ, ani semeno, nýbrž sama pouhá zbytečná vlhkost země, stromů, shnilého dříví a jiných věcí.“

Český národní sport

Ale my, houbaři, a že nás je, víme své! Zatímco trhání jahod, borůvek a malin je nudná a namáhavá práce, sbírání hub je přece vášeň a zábava, někdy až adrenalinová.

Jména k pomazlení

Některé houby mají pozoruhodné názvy, je z nich cítit věcná spjatost jména s vnější skutečností. Třeba: helmovka leponohá, opěnka měnlivá, slizák mazlavý, rudoušek hořký, kukmák příživný, slizečka ocasatá, masečník kulovitý, šťavnatka březnovka, rosolovec červený, rosolozub huspenitý, zmivka žraločí...