Je 15. května 1944. Přesně 250 válečných zajatců právě dokončilo výkop u jihoněmeckého města Wiesbaden. Důstojníci SS jim přikážou nastoupit před něj a pálí do nich kulomety. Muži padají do jámy nebo vedle ní.
Když po půlhodině děsivá jatka končí a důstojník počítá mrtvoly; nechybí ani jediná. Za pár dní už na udusané zemi, v níž je pohřbeno 250 těl Britů a Američanů, raší tráva. Avšak 22. května dojde k naprosto nevysvětlitelné věci: hrob se otevírá a vynořuje se lidská ruka!
Pohřbený zaživa
Tehdy 21letý podporučík Andrew Johnson přežil 7 dnů pod zemí – postřelený do nohou a hrudníku. Bezprostředně po palbě upadl do mdlob, a když se prý probral, uvědomil si, že je pohřben zaživa.
„Nejprve jsem umíral spíš hrůzou než nedostatkem kyslíku. Na to, že bych dýchal, si vůbec nevzpomínám, jen jsem vnímal, jak jsem se snažil hrnout hlínu pod sebe a soukat se nahoru. Byl jsem hluboko asi dva metry a dostat se nahoru mi trvalo víc než sto šedesát hodin. Jak jsem to dokázal, netuším,“ popisoval později.
Rady si s tímto případem nevědí ani vědci. „Andrew Johnson mohl ležet v nějaké vzduchové kapse, ale ta mu na tak dlouho rozhodně nevydržela,“ shodují se.
V záznamech záchranářů se vyskytuje více případů, které se vzpírají pochopení. Tak například nedávno se podařilo 18 hodin pod velkým nánosem bahna přežít Číňanovi Wu Ju-an. Při děsivém sesuvu půdy byl jediný z vesnice Xia Zhaizi, kdo přežil. A co Argentinec Ugo Kobos? Strávil 54 hodin pod troskami po obrovském zemětřesení ve městě Maquinchao.
Odborníci většinou jen nechápavě vrtí hlavou a tvrdí, že tito lidé měli zemřít po několika minutách… Je možné, že náš organismus vydrží i to, co považujeme za naprosto nemožné? Lidé, kteří smrtící podmínky přežili, si toho moc nepamatují, snad jen to, že měli jedinou touhu – zůstat na živu. Zachránila je snad síla vlastní vůle?
Vždyť přesně tou fakíři a sadhuové ovládají své tělesné funkce – krevní tlak, teplotu těla, srdeční tep i intenzitu dýchání. Máme v sobě všichni ukryté tyto schopnosti a jen nevíme jak je využít?