Generace dětí jako v bavlnce

Dala jsem vás v sedm spát a basta, prostě jste bez řečí museli. Nenosili jste značkové oblečení a kamarády jste měli. Podobné výtky mohou slyšet mladí rodiče od svých matek a otců často. Babičky a dědečkové zkrátka vidí výchovu jinak. Jenže kde je pravda?

Dříve se neřešil nějaký ten pohlavek, hlavou rodiny byl většinou táta a děti se potýkaly s autoritativnějším přístupem. Dnes jsou hranice posunuté a na různá doporučení moderní výchovy považujeme potomky za osobnosti již od raného věku.

Mnohdy se jim více ustupuje v teenagerském věku z obav, aby neztratili sebevědomí. Rodiče předpokládají, že v dnešním dravém světě se takoví lidé lépe prosadí. Jak ale vše vyvážit? Oba vyhraněné přístupy mohou znamenat problém.

Chceme je nechat rozvíjet!

„Jaké jste mámy? Děláte chyby a víte o nich? V čem byste chtěly být důslednější, v čem mírnější? Zajímalo by mě, jestli jste něco převzaly z výchovy rodičů. Já si pořád říkala - tak tohle svému dítěti říkat nebudu,“ prozrazuje jedna z žen v diskuzi na serveru emimino.cz.

„Já třeba vím, že jsem to zkazila se spánkem,“ připouští další maminka. „Než abych děti nechala řvát, vzali jsme je k sobě do postele. A tak se čtyřletou spí v pokoji muž, já v manželské se synem. Taky nejsem asi moc důsledná,“ dodává.

„Já se snažím být důsledná, ale je mi bližší nechat syna rozvíjet se samotného,“ reaguje jiná žena. „Ze začátku jsem měla tendence s ním třeba i půl hodiny prohlížet zvířátka v knížce, která ho absolutně nezajímala. Štěkala jsem, mňoukala a kvákala jak střelená a malej mě akorát odměnil tak znuděným pohledem, že bych si to za rámeček fakt nedala. Takže na něj kašlu. Jsem spíš nestranný pozorovatel a vidím ty úspěchy, které dokáže úplně sám. Upřímně jsem za to na něj ještě pyšnější.“

U starších dětí už na prahu dospělosti si rodiče taky mnohdy nevědí rady. „Dceři je 17 let a má tři kamarádky,“ svěřuje se v internetové diskuzi žena středního věku. „Takové ty nej, co si vše sdělí, poradí, chodí spolu ven. Znám jejich rodiče, vlastně jsme spolu většinou vyrůstali. A nyní k problému. Holky dospívají, chtějí se líbit klukům, chtějí dohnat tempo oblečení a spolužaček. Rodiče těchto dívek se postavili do pozice - vše pro dítě. To znamená, že sami si odtrhnou od pusy, jen aby dcera měla všechno. Nedávno jsem jednu tu maminku potkala, věci opravdu 10 let starý, nemoderní, boty ošlapaný. Ale když dcera řekne, že jedou s holkama do města, tak jí dá kartu s několika tisíci, aby si koupila, co chce! Měli auto a dali ho 19letýmu synovi, aby jezdil s kamarády, kam potřebuje, přitom sami do práce jezdí autobusem!“

„Přijde mi to docela extrém,“ stojí v jedné reakci. „Neznám nikoho takového, kdo by si odtrhoval od pusy, aby mohl dětem dopřávat až takovým způsobem, jaký popisuješ. Znám děti, které mají velký nadstandard, ale ten mají i rodiče. Na druhou stranu je pravda, že bych radši šetřila na sobě, aby mohly děti jet třeba na nějaký kvalitní jazykový kurz nebo na lyžák.“

Chybějí autority

Něco je skutečně jinak a tápání rodičů to jen potvrzuje. Nedávno britská psycholožka, profesorka Tanya Výronová, prostřednictvím BBC varovala před generací lidí jako v bavlnce. Roky pozoruje děti, zabývá se jejich úzkostmi a domnívá se, že vyrůstají v paranoidní kultuře, která se je snaží chránit a obdarovávat, jenže potom nejsou schopné vyrovnat se s jakýmikoli životními úskalími. Nejsou vybízeny k tomu, aby překonávaly překážky, což je prý pro jejich vývoj katastrofa. Mohou třeba více trpět depresemi.

„Znatelné rozdíly ve výchově samozřejmě jsou,“ potvrzuje psychiatr MUDr. Peter Pöthe, jenž se zabývá psychoanalýzou dětí a dospělých a je autorem řady článků a publikací na téma psychoterapie dětí.

„Dříve se vyžadovala autorita, zatímco dnes je větší důraz na vůli dítěte. Rodiče se ho více ptají, naslouchají mu, méně se očekává poslušnost a podřizování. Mladí mají větší sebevědomí, jsou samostatnější, což jsou určitě pozitiva. Neinklinují ke skupinám a vůdcům, dospělí pro ně nejsou tolik bohy. Ale to s sebou zase nese i nevýhody: autorita dospělých je u nich slabší. Paradoxně jsou tyto děti úzkostnější, mnohé se pak v reálném světě cítí samy. Neexistuje model, podle kterého by se mohly řídit, a stává se také, že nedozrají.“

Příliš boříme překážky

Peter Pöthe si ještě všímá, že rodiče mají tendenci odstraňovat dětem překážky. Pro názornost lze uvést příklad chlapce, jenž je odmalička zahrnován hračkami a s každou nesnází mu maminka pomáhá. Když jde do školky a setká se s dětmi stejného věku, dochází ke konfliktům. Místo aby ho rodiče nechali poprat se s tím, raději ho přestanou do školky posílat.

Podlehnou dojmu, že mu ostatní ubližují. To se opakuje i ve škole, kde po prvním synově konfliktu s vrstevníky hodí vinu na učitele a potomka přeřadí na jinou školu, klidně zaplatí soukromou. Odstraní tak další překážky. V pubertě a dospělosti se však chlapec autoritám nevyhne, setkává se s nepříjemnými pocity, je úzkostný.

Nebyl dosud vystaven realitě nebo pro něj nebyla důležitá. Neřešila se. Zdá se tak, že babičky mají pravdu, když říkají: „Moc ho posloucháš, děláš to špatně! Táta by ti dávno jednu ubalil, musel jsi nosit jedničky a poslouchat!“

Jenže není všechno černobílé. „V minulosti bylo zase té reality a vyžadování autority až moc,“ tvrdí Peter Pöthe. „Dítě muselo poslouchat tatínka a přizpůsobit se, ať řekl cokoli. Muselo se sedět tak a tak, nosit jen to, co se zdálo pěkné. Samostatnost byla potlačena, což se může projevovat u některých dnešních pětatřicátníků, čtyřicátníků.“

I v tomto věku totiž tropí někteří svým rodičům potíže, když se třeba zadluží a nedokážou situaci řešit. Nezřídka také stále očekávají pomoc doma. Často slýcháme, že je to současnou dobou. Základy jsou přitom položeny už ve výchově před 30 lety.

Školu vybrat, oblečení ne

Jaký je tedy recept na správný přístup a jak u dětí nejlépe vypěstovat emocionální odolnost? „Dávat dobrý vzor, nezakazovat, ale vysvětlovat,“ odpovídá Aleš Kalina, kouč v oblasti mezilidských vztahů. „Neříkat slova nesmíš, nedokážeš a jsi k ničemu. Používat slova: máme tě rádi takového, jaký jsi, to jsi dobře udělal a to dokážeš. Určitě je vhodné děti socializovat s ostatními rodinami.“ Peter Pöthe hovoří o vyvážení principu slastí.

Je přirozené, že děti a nakonec i dospělí dělají to, co se jim líbí, a upřednostňují své pocity. „Rodičům bych vzkázal, aby se i přes svobodomyslnější přístup nebáli dětem dávat řád a pravidla. Ovšem v těch nejdůležitějších věcech. To znamená z hlediska bezpečnosti, zdraví, slušného chování a morálky. Nemluvil bych jim třeba do oblékání. Nezakazoval bych hrát si na počítači, ale měl pod kontrolou to, co je zajímá. Rodiče by měli rozhodovat v hlavních věcech, tedy o tom, kam půjde syn nebo dcera do školy. Na druhé straně je hloupost vyžadovat, aby nosili jedničky, když projevují snahu, ale prostě jim to nejde.“

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky