Fejeton: Zdravý stereotyp

Zdroj: Profimedia.cz

„Je opravdu stereotyp tak špatný pro vztah dvou lidí, jak se tak často píše? Já si myslím, že ne. Dokonce si troufám tvrdit, že je naopak velmi zdravý a prospěšný. Jen se to s ním nesmí přehánět. V tom případě by ale nebyl problém ve stereotypu, ale v extrémech. I z léků se v extrémních dávkách stávají smrtelné jedy,“ soudí naše fejetonistka Míša.

Stereotyp je dle slovníku jednotvárný, ustálený, navyklý vzorec chování. Prostě opakování stejných věcí.

Opakování stejných věcí asociuje i další slova.
Zvyk.
Ale třeba také řád.
Opakem řádu je chaos.
Takovým by byl i náš život bez stereotypů – chaotickým.
Chaos může být vzrušující.
Krátkodobě.
Leč také unavující.
Dlouhodobě.

Velmi podstatnou část života jsem chaoticky žila. Měnila jsem vše, co se mi znelíbilo, žila ze dne na den, hledala pořád nové a nové zážitky, lidi, prostředí, touhy, zájmy, nadšení... Možná jen pózy, hry a nové role. Bylo to velmi vzrušující. Ale také unavující, vysilující a nezdravé. Ale každá zkušenost je levná, říká se. A i díky své chaotické minulosti dokážu o to více ocenit a procítit nádheru běžného, všedního života a zdravého stereotypu. Ještě jedno slovíčko se mi totiž vybaví, když se řekne opakování stejných věcí.

A tím je jistota.

Víme, vedle koho se ráno probudíme (no dobře, já vím, že po ránu vypadám hrozně, ale pořád jsem to já), vím, v kolik on dorazí z práce, a vím, že půjde chvíli pařit na mém počítači Counter strike, pak si dáme něco k jídlu a začneme se přehrabovat v cédéčkách a hledat nějaký film nebo seriál, který bychom si večer pustili. Vím, že když budu chtít vybrat film já, udělá ten svůj obličej a připomene mi, jak jsem ho po náročném dni navnadila na „super úžasnej film, to musíš vidět" a on, neznaje ještě můj vkus, nechal si pustit Příběh Alvina Straitha od Lynche. „Krásný, viď?" „No, moc hezkej film... (lehce hysterický podtón), ale příště, až si budu chtít odpočinout u televize, nepouštěj mi prosím uměleckej snímek, ve kterým jede starej děda dvě hodiny na sekačce!" Vím, na které straně postele bude ležet a že jednou zamáčkne budík, než vstane, a bude ho rozčilovat, že já ho zamáčknu šestkrát co deset minut a pak mě bude stejně muset vzbudit on.

Všechny tyhle věci, jakkoliv se pravidelně opakují, jsou krásné. Mít klidný přístav, kde člověk nemusí být neustále ve střehu, co se v příští sekundě, minutě stane, je základ psychického zdraví. Navíc – kdybychom se snažili každý den udělat něco překvapivého, nového, zažít něco vzrušujícího, speciálního... Ztratily by tyhle věci svůj smysl. Narazit na rozinku v tvarohovém koláči je bezva. Ale péct koláče jenom z rozinek zase takové terno není. Když si spokojeně žiji ve svém klidném přístavu, dokážu si ty rozinky doopravdy vychutnat a ocenit je.

Stereotyp není tím hlavním nebezpečím, které na nás na bojišti společného soužití číhá. Jsou mnohem nebezpečnější věci.

Přestat si vážit jeden druhého.

To, že víme, čemu se on nebo ona zasměje a že se vedle nás ráno probudí, neznamená, že je pro nás samozřejmostí. Ve chvíli, kdy podlehneme tomu klamu a přestaneme si vážit jeden druhého, může se velmi snadno stát z klidné jistoty chaotická nejistota.

Příliš těsně se svazovat.

Klidný přístav není klec. Když se ptáčkům brání v rozletu, mohli by zapomenout zpívat.

Stereotyp tedy podle mě není sám o sobě špatný. Jen se to s ním (jako s ničím) nesmí přehánět. Čas od času něčím překvapit a udělat něco zvláštního je milé. Já se v těchhle překvapeních přímo vyžívám. (úsměv)

A tak ve chvíli, kdy si milý zvykl na to, že usíná vedle dlouhovlasé brunetky, přišla mu domů téměř světlovláska s vlasy podstatně kratšími. Když už rezignoval na touhu najít doma teplé jídlo, jedno jsem uvařila (no dobrá, od té doby zase nic, ale o tom přece překvapení jsou – jsou ojedinělá – smích). A občas zaútočím ze zálohy nějakým naprosto nečekaným dotazem nebo nesmyslnou reakcí. Udržovat čas od času muže ve střehu nikomu neuškodí. A hlavně se u toho dobře pobavíte.

„Miláčku, koupíme si nějaké zvířátko?" řekla jsem jednoho letního večera zamyšleně.

„Jaké, proboha?" řekl můj milý zděšeným tónem.

„Třeba krtka." pravila jsem rezignovaně. Tón hlasu mě přesvědčil o tom, že zvířátko nebude, plácla jsem tedy první živé stvoření, které mi přišlo na jazyk.

„Krtka. Ten by se tady umlátil o beton." chvíle zamyšleného ticha „Nemůžeme mít žádné zvíře. S naší schopností se o něj starat by do měsíce chcíplo."

„Tak hada!" vykřikla jsem nadšeně „Ten se krmí jen jednou za měsíc a když mu skončí žrací období, drží půl roku hladovku!" (smích)

„Když přijede babička a uvidí hada, vymění zámky," smál se už přítel se mnou.

(Dočasně využíváme polovinu bytu jeho babičky, která se v nepravidelných intervalech v bytě náhodně zjevuje a čas od času chytí hysterický záchvat kvůli přehozu na sedačce posunutém o 2,5 centimetru na stranu. Já pravidelně navrhuji změnu bydliště a přítel mě pravidelně přesvědčuje, abych to ještě chvíli vydržela.)

„Tak když přijede, hada schováme."

„Jo. Do klavíru," řekl drahý suše a já se dusila smíchy.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky