Fejeton: Umíte se zastavit?

„Není to ještě ani měsíc, kdy jsem se vrátila z delší služební cesty a doma mě čekalo parte. Kamarádka, stejný ročník jako já. Šla na vyšetření do nemocnice a už se nevrátila,“ píše paní Marie.

Jak prosté ...

Odešlas tak náhle, že ústa tvoje milá, nám sbohem říci nestačila ...

Vyhledala jsem vhodný oděv a ještě trochu nevěřícně jsem absolvovala smuteční obřad. Ostatně, sešlo se nás tam, překvapených, povícero. Je to zvláštní, že se scházíme většinou jen při těchto smutných příležitostech, že, ač si to vždycky domluvíme, málokdy si na sebe uděláme čas jindy.

Smuteční obřad.

Tam si nejsilněji uvědomujeme, že teď už si s nikým nic nevysvětlíme, neřekneme nic hezkého. Takže si opět slibujeme, jak „od teď“ už to bude jiné, uděláme si čas, opravdu!

Ruku na srdce, málo se umíme radovat z maličkostí, při spěchu se těžko prohlíží tvar mraků na obloze. Závidíme si, jsme na sebe zlí kvůli maličkostem.

Bohužel nás tyto ušlechtilé myšlenky napadají většinou jen při oněch smutných příležitostech, nanejvýš těsně po nich.

Když jsme o několik desítek minut později na zesnulou vzpomínali v hospůdce U hřiba, také z nás ušlechtilost přímo tryskala.Popili jsme na zdraví a rozešli se zase do života.

Včera jsem náhodou kráčela okolo domu, kde kamarádka bydlela. V oknech povadlé muškáty, na zahradě vysoká tráva.

A já si vzpomněla, že jsem si na ni celý uplynulý měsíc vůbec nevzpomněla.

Takže já už v tom zase jedu ...

A co vy?

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky