Fejeton: Squash – tenis v krabičce

„Zhruba před pěti lety jsem si všimla u mužů nové balící techniky. Začali mě zvát na squash. O podobném trendu mě informovala i řada kamarádek. Nevím, proč to dělají,“ začíná úvahou naše nová fejetonistka Míša.

Chtějí si snad u své potenciální milenky či přítelkyně při squashi otestovat fyzickou výdrž a koordinaci pohybů? Nebo chtějí naopak předvést výdrž svou, aby dokázali, jak silní jsou to samci?

Ať je to jak je to, pozvat na squash mě je jako mávat při bouřce na kopci kovovou tyčí.

Sebevražedné.

V dubnu 2003 dvě osamělé náctileté samičky, které toho času nikdo nehýčkal a seznam potenciálních obětí pro prvomájový polibek zel prázdnotou, rozhodly se pro jeden večer navzdory počínajícímu mámení jara vykašlat se na samečky a vyrazit za zábavou ve dvou.

„Dneska žádný chlapi!“ slibovala jsem kamarádce Lucii, když jsme se blížily k oblíbené vinárně.
„Dokážeme se bavit samy. A nikoho nepotřebujem!“ dodávaly jsme si vzájemně odvahu.
S počtem čárek na vinném lístku naše přesvědčení zvolna sláblo. Do zorného pole se nám dostali dva mladíci hrající šachy a popíjející džus.
„Ten je docela hezkej…“ odhodlala jsem se konečně poukázat na fakt, že pohledy mezi naším a jejich stolem nabírají na intenzitě.
„Kušuj! My přece nikoho nechcem!“ utnula mě Lucka.
„Jasně že nechcem, navíc nepotřebujem!“

„Nechtěly byste si, slečny, sednout k nám?“ řekl šachista poté, co překonal vzdálenost mezi našimi stoly.
„Hmmmm…“
„Hmmm?“
„Hmmmm…“
„Tak teda jo, no…“ ale že nás museli přemlouvat!

Zábava pokračovala, čárek přibývalo, chlapci si čechrali pírka a vypínali hruď, my koketně mrkaly… Pár papírků s telefonními čísly změnilo majitele, a pak… A pak jsme znajíce heslo v nejlepším přestat odešly. Nezávislý pozorovatel by zaznamenal jistou vrtkavost kroků a lehký náznak motání, ale nic, co by vybočovalo z rámce normální společenské veselosti. Zdánlivě.

„Kam že to s nima jdeme?“
„Na squash.“ řekla Lucka útrpně, zatímco jsme popíjely čaj a skrývaly před rodiči bledé tváře.
„A co to je?“
„No to je takový to pinkání vo ty zdi..“
„To je ten tenis v krabičce? No tak tam nejdu!“
Nesnáším míčky. Nesnáším cokoliv, co je kulaté a létá. Začalo to už v dětství, když si mě nikdo nechtěl vybrat do družstva na vybiku, protože jsem to protestně bojkotovala jako zbytečné násilí. Když jsem trefila kulečníkovou koulí nevinného kolemjdoucího a přesvědčila se tak, že i tyhle mrchy lítaj, jen to mou averzi posílilo.
„No ale on mi dnes volal a já to potvrdila, byla jsem ještě rozespalá… Přece mě tam nenecháš jít samotnou…“
A tak jsme šli s Luckou na squash…

S přibližujícím se zábavním zařízením moje nervozita narůstala.
„Já to ale opravdu neumím!“ říkala jsem cestou chlapcům.
„To nevadí, my tě to naučíme, haha“
Proč muži neberou ženská tvrzení doslovně? Ušetřili by si tím v kontaktu se mnou dost trápení.
Lucka měla svůj duel s panem Chytrým za sebou (panem Chytrým jsem ho nazvala, protože věděl všechno nejlíp), díky jeho radám a lehkým nadhozům v pinkání obstála. Řada byla na mně a na panu Kováři (železná růže, kterou jsem od něj po nějaké době dostala svým neustálým padáním z nejvyšší poličky přizabila v průběhu doby několik mých nápadníků).
„Tak začni."
Pokusila jsem se trefit do míčku, nepodařilo se. Podruhé, potřetí… Ta mrcha mi schválně uhýbala. Než jsem se stihla rozmáchnout, byla už dávno na zemi.
„Aha, ty to OPRAVDU neumíš…"
Co tady sakra dělám? Musím se tvářit vesele, dělat si legraci z vlastních neúspěchů je znakem dospělosti.
„Ehm… Haha.. No říkala jsem, že to neumím.“
Postavil mě blízko ke zdi a ať si to zkouším.
Jak potupné! Všichni mě sledovali, jak se zoufale snažím odpinknout míček více než dvakrát… Když se chlapci rozhodli zahrát si spolu, ulevilo se mi.
Po nějaké době si Kovář chtěl zahrát znovu se mnou (asi potřeboval odpočinek).
Já na to přijdu! Překročím svůj vlastní stín! Dokážu všem, že jsem holka šikovná! Nevzdám se! Vrhla jsem se zuřivě do boje se zákeřným míčkem.
„Tou rukou bys neměla tak kroutit, když to letí takhle zleva, stačí takhle otočit...“
„Ahá, no to je chytrý, ta pálka je oboustranná!“
„Raketa! Ne pálka, raketa!“
Už mě to fakt štvalo. Začala jsem se té létající obludě mstít. Odpalovala jsem s takovou razancí, že se divím, že se míček nezploštil.

Prásk!
To nebyl míček.
To byl Kovář.

Nějak se tam přichomítl. Schytal ji plnou parou na oko.
„Jé promiň, haha.“
On se nesmál.

No a tím veselohra skončila. Zašli jsme ještě na džus a zatímco Kovář pomalu modral, já sháněla led na své namožené zápěstí…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Historie a pěstování kávy

Málokdo z nás ví, odkud káva pochází a jakými projde procesy, než se dostane k nám do hrnečku. K tomu všemu se dostaneme v našem novém seriálu o kávě.