Musím však před vlastním vylíčením příběhu napsat, aby obrázek byl zcela úplný, že ať jsem pracovala jako státní úřednice nebo jako vychovatelka, vždycky jsem měla slabost pro romské či cikánské občany. Pamatuji si několik momentů, kdy mi za to bylo i hubováno, jsi naivka, počkej, až i tobě... Nic nepomohlo, stále jsem se zastávala a pomáhala kde to šlo, kolikrát i kde to nešlo, až. ..

Odříkaného chleba největší krajíc.

Není to tak dávno, kdy už byli všichni členové mé rodiny nějakým způsobem okradeni, babička o celý důchod, dcera v pražském metru o peníze i s doklady, druhá dcera v jiném městě o totéž, dokonce můj tolik pečlivý, přímo puntičkářský manžel přišel během několika vteřin o celou peněženku, ani se nepřiznal, kolik peněz v ní v inkriminovanou dobu měl.

To všechno se stalo v rozpětí tří měsíců ve třech různých městech, všichni okradení se obrátili na policii a všichni nezávisle na sobě svorně tvrdili, že se v tu dobu „kolem nich podezřele pohybovali občané tmavé pleti“, nikdo z nich nic nedostal, všechny nové doklady si museli poctivě vystát a znovu zaplatit a nikdo z těchto tří generací neměl pozitivní vzpomínku na policejní zápis.

Nicméně vlastní zkušenost je k nezaplacení, jak praví klasik.

Po velmi mém těžkém roce (jak pracovně, osobně, zdravotně, i finančně) se rodina usnesla. že potřebuji moře jako sůl, dala dohromady poslední peníz a zakoupili mně, moji milí, levné Chorvatsko. A vybírali velmi pečlivě, peněz nemaje, takže jsem měla jet ne ze svého města, ale ze 100 km vzdáleného Brna, o poznání levněji.

Do Brna jsem přijela autobusem na Zvonařku, prošla bez úhony známou myší dírou a vystupovala po schodech k tramvaji č.1, kde jsem uviděla hlouček tří romských spoluobčanů, jako vystřižených z karikatury. Mladík docela pohledný voněl na dálku zvláštním pižmem, dívenka věkem k němu, sukničku jako dlaň, víc jak čtrnáct jí nebylo a obézní nevkusně barevně oblečená, těžkými šperky ověšená, na blond odbarvená Romka. Má tramvaj ale zrovna přijížděla, jen jsem po nich sklouzla očima a nastoupila.

Správně jste už pochopili, že nenastoupila, něco mi v tom bránilo. Vpředu mladá, vzadu mladý, oba naráz se mně dotazovali na cestu. .. odkudsi.. kamsi... Svírala jsem v ruce jízdenku a neměla jsem jiný cíl, než si ji označit ve strojku k tomu přizpůsobeném, rychle a lehce jsem se omluvila, nejsem místní, neznám a chtěla postoupit do vozu.

Bláhovost mého počínání! Měla jsem pocit přitlučení k zemi, stále jsem cítila mladíkovo pižmo. Opakovali svou otázku, jeden po druhém, společně (a kde vlastně v tu dobu byla ona nevkusná barevná osoba? Ach jo, proč mi to nedošlo o trochu dříve, pomohlo by to něčemu ?) Protože celá situace byla dosti podivná a dlouhá, chtěla jsem se, snad z rozpaků, vysmrkat - a v tom mi to celé došlo! Nemohla jsem se dostat ke své příruční tašce a tak jsem sebou asi dosti silně trhla, možná i zakřičela, v ten moment se po nich země slehla, tramvaj zavřela dveře, a já byla lehčí o všechny peníze v několika měnách, o mé nové trifokální, pečlivě vybírané brýle, abych přes ně konečně skutečně viděla, o dvě mé osobní magnetofonové kazety, které jsem chtěla darovat, a o co hlavně ? O iluze.

Na policii jsem se, po zkušenostech mých blízkých, vůbec neobrátila, nemaje sílu ani čas dojíždět do cizího města, zbytečně... Stále cítím to pižmo, ze kterého se mi vzápětí v autobuse směr Jadran zvedl žaludek. Pas jsem měla naštěstí úplně jinde, našli se dobří lidé, kteří mi peníze půjčili, ano, než jsem se vzpamatovala, byli jsme za hranicemi a pak už bylo na návrat pozdě. Dovolená to byla báječná, ovšem to už je jiný příběh.

Dlouho jsem se nemohla vzpamatovat, bylo mi zle jak fyzicky, tak psychicky, cestou mi musel autobus několikrát zastavit. Co jsem cítila? Hlavně obrovskou bezmoc a hnus, několikrát jsem se přistihla při tom, že se sama od sebe pohrdavě usmívám nad svou dosavadní naivitou. Kdykoliv nyní jdu v Brně přes tyto místa, dělá se mi špatně, zdá se mi, že se tam vznáší ten odér a málokdy se stane, že se tam vláčně nepohybují občané tmavé pleti.

Už vím, co je to poslední kapka. Byla jsem pátá okradená v rodině, dosti draze jsem své prohlédnutí musela zaplatit, jak fakticky, tak obrazně.

Nevěřím žádnému slzavému příběhu, vypráví-li mi jej opálený spoluobčan, bez mrknutí oka překročím ležící ženu s dítětem s nataženou rukou. Já vím, dá se namítnout, že je to druhý extrém, nic se nemá globalizovat.

Jenže já stále cítím to odporné pižmo....