Možná je to z vypočítavosti, že nemusím na zahradě ani vyrábět záhonky, ani hrabat trávu loňskou, ba ani sekat letošní, hnusně o překot rostoucí. Nedá-li se vyhnat pes, nemohu být nucena ani ke sklízení čehokoliv. Je to báječné, leje jako z konve!
Jenže bez jara ani léta se k podzimu nedostanu.
Několikrát jsem tyto dvě roční období zkoušela přelstít tím, že jsem neodkládala zimní oděv a nepřestávala topit. Neodložený oděv nejen že budil nepříjemnou pozornost, obzvláště kulich v reflexních barvách dokázal zastavit i větší skupinu lidí, a mezi námi, skutečně mně v něm bývalo po čertech horko, hlavně v polovině července.
A protože jsem musela v přetopeném bytě stále větrat, nedalo se přeslechnout jarní namlouvání těch ptačích potvor, které vřískaly ještě snad před sluncem úsvitu.
Zanechala jsem tedy těchto indiánských praktik a začala jsem v těchto obdobích žít. Tak normálně žít. Ony ty louky plné petrklíčů a fialek byly docela hezké, dokonce jsem se přistihla, že mi při rytí ta mrcha hlína voní . A když jsem o pár týdnů později poprvé shodila výše jmenovaného kulicha a ponořila se bez něj do chladivé vody bazénu, docela jsem zapomněla na to, že vlastně miluji jen podzim. A přišla jsem na to, naštěstí docela bezbolestně, že každé období má něco do sebe. Že nic nelze přeskočit ani přelstít. Alespoň se máme na co těšit, což je v podstatě to nejbáječnější, co nás mohlo potkat.
Prostě jen tak tady na světě být.
I s tím vším, co nám život přinese.
Jaro, zima, smrt i zrození, první taneční a poslední den zaměstnání, smích i slzy.
Obyčejně žít.