O pár měsíců později se k našemu společnému vlastnictví přidala dcera 57 cm 4,20 kg, starší zelený Trabant a magnetofon B 42, ten z druhé ruky. Je důležité to všechno vyčíslit, hlavně z důvodů dělení BSM /nyní SJM), což proběhlo o několik měsíců později. Pro ty, kdož se ještě nikdy nerozváděli, převedeno do srozumitelnosti - dělení majetku. My dva se například rozdělili tak, že mě zůstal řidičský průkaz a dítě a mému bývalému manželovi všechno ostatní. Z čehož plyne, že jsem si za ten volant nestačila skoro sednout. Natož s ním pootočit. Šlo to všechno tak hrozně rychle ...

A já strojila dceři svatbu. A sobě také, po dvaceti pěti letech. Můj nový manžel do manželství vnesl, mimo jiné hodnoty, i auto. Jezdí často a rád, ale také často, sedaje za volant, vzdychal - škoda, že nemáš řidičák! A já se rozpomněla - vždyť já MÁM řidičák. Vyštrachala jsem z vyřezávané krabičky růžový průkaz, sice starý, ale jako nový a rafinovanými nenápadnými dotazy zjistila, že PLATÍ! Že, ó hrůzo, teoreticky klidně mohu sednout za volant a jet!

V praxi však totéž nebylo proveditelné. Podle Zlatých stránek jsem vyhledala učitele autoškoly, domluvila termín a hodinu a už už se radovala, jak manžela mile překvapím.

Nebylo to tak jednoduché. Zarazilo mě například , že ač mám pouze dvě nohy, auto má tři pedály. Můj sympatický autoškolový učitel už při prvním setkání vzdychal a něco si nesrozumitelně mumlal, z čehož jsem zaslechla něco v tom smyslu, že naučil jezdit svoji manželku a tudíž to naučí každou. A opravdu, jakž takž naučil i mě, tedy, dá-li se tak říci tomu, že výuku se mnou ukončil.

Nastalo rodinné překvapování, které jsem si načasovala na vzdychnutí Škoda, že nemáš řidičák! Nadmula jsem se pýchou a řekla Mám, pusť mě za volant. Ochromený a ohromený manžel dočasně ochrnul (původně jsem si bláhově myslela, že mně své místo podstoupil dobrovolně, nu, vyjasnili jsme si to později), já nastartovala a vyskákala z místa. Myslím, že více překvapen by mohl být už leda tak při třicetimilionové výhře v Jackpotu. Nicméně jsem začala jezdit.

Můj zlatý pan autoškolový učitel! Ten na mě alespoň nikdy nekřičel, ani přede mnou nehovořil o hrabavé drůbeži, stále dokola mi nevysvětloval rozdíl mezi levou a pravou rukou. Můj manžel ano. Vyčítal mi chyby, které jsem udělala před týdnem i v hluboké minulosti. Takže jsem se valašsky „zaťala“ a rozhodla se - budu řídit. Vyčlenila jsem si k tomuto účelu jedny boty (nazvány byly mou rodinou pejorativně motoboty, nešť). Zůstala jsem neprůstřelnou, odvetné nadávky drtila tiše mezi zuby a při každé příležitosti se tlačila za volant. Sice jsem si nesměla na zadní sklo nalepit krásného zajíčka se zlomeným ouškem pro začátečníky, stejně však každý poznal, odkud vítr fouká. Třeba když jsem se jednou pokoušela zaparkovat, vyběhl z blízkého obchodu majitel auta, vedle kterého pokus probíhal, tak rychle ven, že chudáček, snad ani nenakoupil.

Oči nalepené na předním skle, ruce na volantu v pozici za deset minut dvě. Pomalu, pomaloučku to začínalo být lepší. Když jsem poprvé projela buchlovskými kopci, byla to moje automaturita, moje Pyreneje. Úzkostně jsem dodržovala předpisy a z každého úspěchu navíc jsem měla velkou radost. Někdy ji manžel se mnou nesdílel, nerozumím tomu. Třeba když jsem asi po roce ježdění projevila radost nad tím, že se začínám orientovat ve všech těch zrcátkách, zesinal. Muži jsou tak zvláštní!

Všem dámám, kterým by u otevřené kapoty na dálnici málokdo zastavil, tak, jako mně, vzkazuji - nedejte se otrávit. Někde v encyklopedii řidičů jsem četla o ještě starší řidičce, než jsem já. Sázím dvakrát týdně Sportku a po výhře budu mít MOJE AUTÍČKO. Koupím si raději menší, aby se dalo přenést i do docela malého parkovacího prostoru podpaží. Také si v něm budu řadit, kdy budu chtít a co budu chtít. Nebo to mají všechny auta stejné?