Letní prázdniny se chýlily ke konci, mně bylo čerstvých 14 let a trávila jsem týden u kamarádky a jejích rodičů na chatě. Domů jsem se měla vrátit až za týden, ale jeden telefon mi výrazně změnil plány.
„Ano tati?"
„Zbal se, přijeď do Prahy, zítra ráno odlítáme na Kypr."
„Hahaha"
Přesvědčit mě o tom, že nejde o vtip, chvíli trvalo. Dovolené u moře u nás nebyly na denním pořádku. Ukázalo se, že táta dělal nějakou zakázku pro majitele cestovky a jako část úhrady dostal týdenní pobyt u moře pro dva. Rodiče kamarádky mě odvezli na vlak, mezitím mi doma máma sbalila věci a druhý den ráno už jsem poprvé v životě letěla letadlem.
Vzhledem k tomu, že táta špatně snáší vedra, jednalo se pro mě jakožto rozohněnou puberťačku o dovolenou snů. Tolik volnosti! Ráno jsem si došla na snídani, pak si četla a psala u bazénu, kde byla spousta příležitostí ke konverzaci s mladými muži. Táta se dostavil až v pozdním odpoledni a vytáhnul mě někam na výlet nebo k moři.
Druhý den už jsem měla podrobně zmapované mužské osazenstvo hotelu a každý z mladíků získal v mém deníku svoji přezdívku – pro účely dovolené jsem zvolila tematickou skupinu ptáci. Deníkové zápisky tak vypadaly jako tajná šifra: Právě kolem prošel Sokol jedna, Káně se ještě neobjevil, úchylný Sup vykukuje zpoza rohu. Sup byl postarší Libanonec, který mi pravidelně každý den sděloval své číslo pokoje, ať za ním přijdu na pokec. Nejdřív jsem se mu smála, pak mě to začalo otravovat, tak jsem povolala tatínka. Sehráli jsme hezkou scénku, kdy já transparentně ukázala na Libanonce, otec nasadil výraz rozzuřeného vraha a svižným krokem vyběhl za Supem. Ten vytřeštil oči, zmizel v dáli a od té doby se bál vyjít k bazénu.
Centrem mého zájmu byl ale Orlík. Byl mi blízký věkem, měl světlé vlasy a modré oči (v té době se mi líbili blonďáci) a v hotelu byl jen s mámou. Už dva dny jsme se nenápadně pozorovali od svých rozečtených knih, k přímému seznámení se ale nikdo z nás neměl. Tak jsem ho začala napodobovat. On si objednal pomerančový džus (u Sokola dvě), já také. Odložil knihu a prohrábl si rukou vlasy, já také. Skočil do bazénu a vyplaval v polovině, já také. Když si všiml, jakou hru hrajeme, dával mi čím dál složitější úkoly. Nakonec skočil do vody šipku s rozběhem a podplaval celý bazén. Vycouvat jsem samozřejmě nemohla, protáhla jsem si tedy svaly a skočila. Podplavat bazén bylo snadnější, než jsem předpokládala. Vítězoslavně jsem mrkla na Orlíka... Radovat se z vítězného skoku mi ale nebylo dopřáno. Tatík se totiž nechal naším skákáním inspirovat a s vervou skočil do bazénu také.
Šipku.
Bohužel si rozespale vybral tu stranu bazénu, kde bylo červenými číslicemi napsáno 1,2 metru. Trochu otřeseně se postavil a utřel si krev z obličeje.
„Jsi v pořádku?" vypískla jsem vyděšeně. Teprve po kladné odpovědi jsem se začala smát. Odnesl to nos a čelo, naštěstí nic vážného. Cestou na recepci pro náplast jsme potkali Libanonce. Vrhl pohled plný upřímné hrůzy na otcův zkrvavený obličej a tryskem zaběhl za roh. Když kontroloval, jestli může vylézt, táta na něj zamával a udělal: „Grrrr."
K seznámení s Orlíkem došlo až tři dny před odletem. Kopal si s nějakým malým klučinou s balónem. Po chvíli skončil balón u mého lehátka. Orlík si pro něj přišel a pozval mě anglicky ke hře. Klučina záhy zjistil, že je ve hře nadbytečný a o balón ani tak nejde, začal se nudit a odešel. Sedli jsme si na mé lehátko a dali se do řeči. Orlík se jmenoval Gregory, bylo mu 15 let a byl z Ruska. Anglicky uměl o něco méně než v té době já, německy ještě míň. Na Kypru byl s mámou už 14 dnů a dalších 14 dnů měl před sebou. Díky jazykové bariéře nebyla o témata nouze, protože dešifrovat jedno sdělení trvalo půl hodiny. Ukazovali jsme na věci kolem a říkali si, jak se řeknou rusky a jak česky. Když dorazil táta (se zalepeným nosem), došlo mi, že vlastně rusky umí, tak jsem ho využívala jako překladatele.
„Tatí, řekneš mu prosím, jestli nechce jít večer na kulečník k recepci?" Po půl hodině podobných žádostí o překlad se tatík zvednul s tím, že jde radši spát.
Od té doby jsme se od sebe s Gregorym nehnuli na krok. Večer jsme hráli s dalšími puberťáky – Španělem a Němcem – kulečník na recepci (po prvním trefení číšníka jsem se spokojila s rolí fanynky) a to, že si nerozumíme, nám vůbec nevadilo. Lezli jsme po skalách u pláže a dívali se na západ slunce. Při jedné z procházek jsme se vplížili otevřenými vrátky někomu do zahrady a ukradli trochu hroznového vína. Ze stavení vyběhl chlápek, chytil nás a odtáhl zpátky do zahrady. Klepali jsme se, co bude, ale on nám dal kýbl a natrhal nám vína plný koš. Rozesmátě jsme poděkovali a odešli s kýblem, víno umyli a pak ho jedli po hrstech u bazénu. Snědli jsme celý kýbl a váleli se pak na křesílkách v recepci s křečemi v žaludku.
Na prvních láskách je krásné přesvědčení, že nikdy neskončí. Když jsme si vyměňovali adresy, dělali jsme to s jistotou, že se co nejdřív zase uvidíme. Všechno bylo jednoduché a jasné. Prostě budeme spolu, nic jiného se stát nemůže :-)
Den před odjezdem jsem ho políbila.
„Zdálo se mi o tobě."
„A co se ti zdálo?"
„Nevím, jak se to řekne, ale můžu ti to ukázat.."
„Myslím, že se tomu říká kiss... Ale můžeš mi to ukázat ještě jednou?"
Následující půlhodinku jsme strávili intenzivním rozborem anglického slova kiss.
Když mě další den odpoledne vyzvedávala máma na letišti, zářila jsem jako sluníčko.
„Jsem strašně zamilovaná!"
„Už zase?" pronesla máma shovívavě a vyměnila si s otcem významný pohled.
„Je úžasnej, má blond vlasy a modrý oči!" sdělila jsem cestou domů tu nejpodstatnější informaci a pokračovala ve vyprávění, jak bylo na Kypru.
„Jo a domluvili jsme se, že za sebou budem lítat."
„Lítat," pronesla máma opatrně. „On není z Čech?"
„Ne, je z Ruska, ale teď je na Kypru měsíc s mámou, tak se uvidíme až tak za 14 dnů."
„Aha?" tón se stal ještě opatrnějším.
„No oni teď budou kupovat nějaký barák v Karlových Varech, tak se možná staví v Praze, já se tak těším!"
„V Karlových Varech..." opakovala máma nepřítomně. A kdeže to bydlí?
„V Jekatěrinburgu někde u Uralu, ale to je jedno, něco tam určitě poletí.“
„Hele to je centrum ruský mafie," připojil se Tomáš (otčím) do diskuse.
„No a co? On nemůže za to, co dělají jeho rodiče," ukončila jsem debatu a šla si dát Orlíkovu fotku na nástěnku.
K velké úlevě rodičů se další setkání neuskutečnilo. Vyměnili jsme si pár dopisů a zájem se vytratil stejně rychle jako vzniknul.