Nechci připomínat staré věci, ale můj muž jako vysokoškolsky vzdělaný člověk by se takovou malicherností, jako je třídění prádla, jistě nezdržoval. Jako když se naposled před 20 lety v době mé omluvené nepřítomnosti (byla jsem na operaci slepého střeva) pokoušel vyprat. Protože jsem však při koupi nové pračky prozíravě ukryla návod k použití, tato hrozba nyní odpadá.

Ale to jsem trochu odbočila. Mezi mými vrstevnicemi jsem před lety vzbudila trochu úžas a trochu závist, když jsem s pěti křížky na krku poprvé usedla za volant a přes manželovy katastrofické scénáře až po sliby, že mě, budu-li řídit, opustí (sliby sliby a skutek utek) jezdím dosud. Alespoň tím odpadlo chystání jednohubkových svačin, pochval za všechny perfektní jízdy minulé i jiných rituálů, které bylo nutno provést, než usedl za volant manžel. Já si prostě auto sama naložím, vejce vařené natvrdo a jiné svačinkové pochutiny zapomínám na kuchyňské lince jen opravdu výjímečně, odtrhnu manžela od novin, případně mu vypnu televizi, no a jedeme.

Manžel po usednutí na místo spolujezdce pro jistotu hned usne, budím ho většinou jen ke svačinovým přestávkám. Vím, při delších cestách se má tělo protáhnout, ale jak ho mám přinutit k vystoupení z vozu, když nechce? Proč tedy se mnou jezdí „poznávat“, nechce-li koukat? Už zase odbočuji… Třeba to dělá proto, aby nezdržoval, a tak je naše cestování rychlejší.

Drobné opravy v bytě jsem vždycky prováděla sama, zahradnické i zemědělské práce mám v krvi po předcích, není co řešit. Naše dělba práce vypadala natrvalo. V tom životním fofru (děti, zaměstnání, péče o stárnoucí rodiče) jsem dlouho nepostřehla, že ten hlavní mužský úkol – ulovení mamuta – se právě kvůli nedostatku mamutů stává neproveditelným. Však jsem ani na žádné přemýšlení neměla čas, když mi chudák manžel musel znovu a znovu dokola opakovat, proč a kam se do auta dolévá destilovaná voda, že trojúhelník i výstražnou vestu je dobré mít při cestách po ruce a křivý obrázek na stěně se dá lehce opravit nalepením suchého zipu.

Je toho tolik, co jsem stále zapomínala, asi už si zase potřebuji odpočinout, nejlépe odjezdem do jiného prostředí. Nabalila jsem auto až po střechu (ještě tohle a tuhle to taky, však to auto uveze) a odjela jsem na návštěvu dcery. Několik set kilometrů před sebou, doma jsem nechala uraženého manžela, který sice jet původně nechtěl, ovšem že jsem ho nepřemlouvala ho očividně zaskočilo. Ta volnost, ten pocit svobody, nenalézám slov k popsání. Již nikdy jinak, vrním spolu s motorem.

Škyt. Auto začalo podivně řvát, zpomalovat a nemohla jsem zařadit. Úplně zastavilo v kopci na zákazu stání, bylo mu úplně jedno, že se mi dělá mdlo a že všechny rady o bezpečném zastavení zapomínám… kdyby jenom to! Nejsem daleko od pravdy, kdy jsem nevěděla ani jak se jmenuji, no a – babo raď! Dlouho jsem se necítila tak osamělá a bezmocná. Zkrátím to. Prodýchala jsem se, zavolala odtahovou službu a v cizím městě v cizím pokoji jsem si skoro 48 hodin počkala na opravu – mohlo být i hůř.

Kdepak, manžel hned nepřispěchal, ani na mě nijak mimořádně nekřičel do telefonu, to si nechal až na doma. Dokonce by se dalo říci, že skoro nemluvil, nepočítá-li se v to jeho dvojitý telefonát kvůli pátrání po jídle s nápisem středa – večeře. To jsem si jen, popletená mimořádnou situací, spletla levou stranu s pravou a mylně ho informovala o uložení. Vše se druhým telefonátem vysvětlilo.

Mezitím v malém severomoravském městě, kam jsem bylo odvlečena (zavlečena), byla závada na autě opravena a já mohla pokračovat v cestě. Že jsem se autíčka do té doby mnou tak milovaného bála, je slabé slovo. Co mi zase vyvede a vůbec jsem při své pomalé a bezpečné jízdě přemýšlela o životě. Zpackaném, pochopitelně. Až na to, že mě dcera mezi nafouknutými balonky a lampiony, pověšenými na plotě, uvítala slovy: „Ty si jezdíš po výletech bůhví kde a my tě tady čekáme“ se na tomhle mém výjezdu nestalo už nic mimořádného.

Jen snad… že jsem nikým nepochopena, odstrčená a opuštěná závistivě sledovala svého zetě, jak třídí prádlo do pračky, peče borůvkový koláč a kontroluje hladinu oleje v dceřině autě. Kde a kdy se u mne stala chyba? Co s tím teď? Při zpáteční cestě jsem na to přišla: zapojím se mezi feministky. Od této chvíle lovím v naší rodině mamuta já. Přijela jsem rozhodnutá. Ještě si význam slova feminismus raději ověřím ve slovníku cizích slov, dr. Ladislav Rejman, 3. vydání, náklad 100 000 výtisků, listuji pod F…

Feminizace = buržoazní úsilí o zrovnoprávnění žen bez přihlížení k třídním kořenům nerovnoprávnosti. Hm, tak nevím. Zatím jdu třídit prádlo do pračky a vzbudit manžela, vezu mu od dcery svíčkovou s domácím knedlíkem. Vypadá to, že ještě s tím feminizováním vyčkám.