Co se mne ale začalo obzvláště bolestně dotýkat bylo to, že mi roky tak hrozně rychle přibývají a přestávám rozumět elektronickým vymoženostem. Bláhově jsem se domnívala, že se počítači a jiným příšernostem v tomhle životě elegantně vyhnu, aniž by mne to poznamenalo. Navíc nastolený „kult mládí“ , který je teď „in“, mě zprvu dával za pravdu, že už se nic nového nemusím učit, ba co víc, že už se nic ani nenaučím.
Jenže osud se rozhodl, že mně nebude nikterak šetřit a všechno v mém životě se začalo točit kolem téhle, mně dosud tajemné techniky. Třikrát za sebou odcizený mobil (neboli sotva jsem se naučila zacházet s jedním, byl fuč) a dcera se vzdálila s republiky natolik, že komunikace s ní byla možná pouze e-mailem (co to je?) nebo přes chat (není to choroba?). Pravil kdysi moudrý Menandros „ Koho bozi milují, ten umírá mlád“, no to by se fakt už nic učit nemusela.
Ale umřít se mi tedy nechtělo, tak jsem před čtyřmi lety nesměle zavítala na UTB s dotazem, je tady prosím to celoživotní vzdělávání nebo jak se to jmenuje, mohu se přihlásit jak a co dál? Nevím, jestli jsem měla mimořádné štěstí nebo opravdu stejné přitahuje stejné, jak tvrdí jogíni, ale od té doby nabral můj život jiný kurz.
Abych nelhala, tak jednoduché to nebylo, bylo třeba naučit se rozdílu mezi myší, co baští naše zásoby, a myší, co mě její kurzor nechce poslechnout a spoustu dalších věcí. Když jsem se v noci budila hrůzou, neboť jsem si pletla seznam s googlem, chtěla jsem studií zanechat, je mi to vůbec zapotřebí? Jenže parta spolužáků, věkový průměr… ani to raději nebudu počítat, všem nám je vysoce nad –sát a všichni máme daleko víc za sebou než před sebou, no tak ta parta spolužáků byla na tom také tak!
Pár jedovatých jazyků, jak se k nám doneslo, sice roznášelo po Zlíně, že vše děláme jen proto, že nemáme co jiného na práci, ovšem opak je pravdou. Ruku do ohně dám za to, že všichni mí spolužáci mají tolik aktivit, o jakých neměli v době aktivní zaměstnanosti ani potuchy. Hlídání vnuků či pravnuků je činnost, se kterou se u nás počítá, opatrování nemocných partnerů, doopatrování starých rodičů jakbysmet. Ale že si od těch vnuků začneme půjčovat digifotoaparáty, s tím jsme nepočítali ani my. A budeme jim chtít přijít na kloub a nevzdáme to ani po mnoha neúspěších, tomu už se nedá říci jinak, než že jsme se zachytili drápem, nikoliv drápkem.
Opět se dostalo na zlé jazyky, prý je to tím, že nás netrápí vlastní zdraví… kéž by to byla pravda. Zase, ač stále mluvím za sebe, troufnu si tvrdit, že není mezi mými novými spolužáky nikdo zcela zdráv. Ovšem při našich hodinách se dá tak krásně zapomínat na zabandážované nohy, čerstvě vyoperované žlučníkové kameny či dorůstající vlasy po nedávno prodělané neurologické operaci. Málem jsem zapomněla to nejdůležitější, proč to celé píši: Naše „studování“ vůbec neznamená jen čas přednášek. Dali jsme dohromady skvělou partu. Myslím, že nikdo z nás nepředpokládal, že je ještě schopen mít stránku na www.spolužáci a na ty opravdové spolužáky se každý týden těšit. A teď už nemluvím jen za sebe.
Komu tedy poděkovat? Ing. Hřebíčkové, která studium U3V zastřešuje? Nevím, kterého vyučujícího bych měla vyzvednout, ing. Dokoupila, doc. Prokopovou, ing. Chramcova a další a další… všichni jsou skvělí. Já bych nás neučila ani za nic! Chovají se k nám jako k normálním studentům a přitom respektují vrtochy našeho věku. Je vidět, že si uvědomují, že pokud to dobře půjde, také budou jednou staří. Ano, je lepší být mladý, zdravý a bohatý. Tenhle recept však nikdo z nás – zatím – nenašel.
Našli jsme ale recept jiný a myslím, že tuhle cestu si už nedáme vzít. U3V na naší UTB (Univerzita Tomáše Bati ve Zlíně). I když se často nic nového nejsme schopni naučit, nebo jen velmi ztuha, pořád nám to stojí za to být studenty U3V.