Ne vždycky, či skoro nikdy jsme se neshodli na tom, kde a jakým způsobem trávit tento náš zasloužilý odpočinek. Zatím co manžel nade všechny dovolené světa staví architektonické památky a Řecko či Španělsko se mu zdálo (to prosím, při třiceti osmi stupních Celsia a naprosto bezmračné obloze !) vhodným k návštěvě podzemí a kostelů, já dokážu celý pobyt proležet se špičkami palců v moři, pozorovat palmy ze všech úhlů a mazat se na různých částech těla všelijakými druhy opalovacích emulzí.
Naproti tomu třeba v Belanských Tatrách jsem soutěžila s kamzíky a když jsem kterýsi rok jako první z celé skupiny turistů vyběhla na Sněžku, zkazil mi posléze dorazivší manžel radost tím, že dolů odmítl jít po svých. Zasedl do sedačky už delší dobu nefungující lanovky, hodlaje čekat na první zkušební jízdu nezapočaté generální opravy.
No je to boj takříkajíc tělo na tělo.
V téhle naší obvyklé dovolenkové náladě jsme se loni vraceli z dovolené v Chorvatsku, když naše dosud poslušné autíčko zakašlalo, poskočilo a už se nehnulo ani o píď. Věřit na neobvyklé jevy, tak přísahám, že to udělalo schválně, neboť už se na naše žabomyší války nemohlo dívat. To, jak jsme se v daleké cizině neuměli domluvit, neznaje místní jazyk, jak jsme už neměli dostatek cizí měny, jak to s naším dlouholetým vztahem nevypadalo vůbec růžově, to je námět na docela jiný příběh. Letos už skoro nebolestná vzpomínka na nevítěznou jízdu rakouským odtahovým vozem s následně strávenými čtyřiceti osmi hodinami na dvoře autoservisu mně ale docela jistě udělaly jasno v tom, co je a není důležité - a nejen na dovolené.
Vrátit se v pořádku domů.