Fejeton: Chvála autobusu

„Vůni mého dětství, roku první dvouletky, mi navždy kazí smrad. Tedy abych byla přesná, smrad nafty z autobusu,“ začíná svůj dnešní fejetonek paní Marie.

Celou svou dětskou bytostí jsem nenáviděla zvuk motoru a následující předek autobusu v zatáčce. Kinedryl dosud nebyl vynalezen, žvýkačka se objevovala jen v amerických filmech a mně bylo při jízdě vždycky tak strašně špatně! Nicméně kinedryl nekinedryl, každou sobotu jsem musela kopcovitým terénem, skládajícím se ze samých zatáček, navštívit svoji valašskou babičku Terezku a v neděli se vracet stejnou trasou domů.

V pozdějších letech jsem na školních či jinak tématicky orientovaných výletech kinedryl už tolik nepostrádala, ale ještě jsem neměla k autobusům vypěstovaný ten správný vztah. I když se rychle krystalizoval, hlavně při trampu, protože kam nejel vlak, tam VŽDYCKY jel autobus. Nebo se mi to jen zdálo podle hesla Jó, za Rakouska deset deka salámu, to bylo salámu?

Čas oponou trhnul, porodila jsem několik dětí a byl vynalezen zmíněný kinedryl. Jenže jsem ho nějak v tom fofru většinou nestačila ani pozřít. Než jsem totiž stačila zkontrolovat, zda se mi podařilo správně nabalit všechny svačinky, čepičky, dárečky babičce a tátovy náhradní brýle, byli jsme většinou na místě. Tedy pokud jsme nezdržovali zastavováním kvůli některému z našich dětí. Ach jo, asi je ta kinetoza dědičná.

Ale nenechám si přetrhnout fyziologickými projevy mých dětí vzpomínky na autobus.

Jó, autobus.

Když jsem poprvé jela luxusákem, ani se mi nechtělo vystoupit. Kam jsem jela, už ani nevím, ale to není důležité. Důležité je ale to, že mě ten pojízdný vynález provází všude. Dovezl mě poprvé k moři, na setkání spolužáků po třiceti pěti letech, na pohřeb nejbližších i kamkoliv jinam. Vozí mě i na lékařské vyšetření do matičky stověžaté a to podotýkám, že docela pravidelně. A já jsem mu dosud nedokázala říct, že s ním počítám, že k mému životu patří. Asi tak, jak to člověk často neumí říct ani těm, kdo by si to od něj zasloužili slyšet - a potom jednoho mrzí, že už to nemá kam říct. To já jsem na tom ještě dobře, mám kam. Jedním uchem jsem slyšela, jaké má autobusová doprava finanční problémy. Nevím z té šeptandy nic a proč taky, vždyť mne se to netýká.

Jsme to my, lidé, divní tvorové. Stačí se jen zamyslet, kolik mravenčí práce je za tou fungující normálností, náročné směny, maximální nasazení všech pracovníků, všechno považujeme za docela normální a poděkovat nedokážeme. Zbývá nám jen zabalit zavazadla a přijít včas na autobus. Abychom se mohli slušně a přijatelně finančně dopravit tam, kam potřebujeme - nepsala jsem to už náhodou?

A na to poděkování jsem zase zapomněla.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Marrákeš: S hadem kolem krku

Křiklavé tóny arabské hudby vítají noc. Ochlazuje se. Proslulé náměstí Jemaa el Fna – Náměstí zničení nebo Shromaždiště mrtvých – začíná navzdory…