Jsou prý všude kolem nás: v lesích, polích, zahradách, na loukách i v kapkách deště. Mnozí z nich se dokonce usídlili v lidských obydlích poblíž květináčů, kde s láskou pečují o rostliny.
Britka Marjorie Johnsonová zasvětila celý svůj život intenzivnímu studiu nadpřirozených bytostí, které by nás mohly obklopovat. Postřehy shrnula v knize Přírodní duchové. Skutečné zážitky s elfy a skřítky, jež obsahuje podrobně popsaná autentická svědectví mnoha lidí z celého světa o zkušenostech s tajemnými bytostmi.
Trochu jiné přátelství
Důvody k tomu, proč se elfové člověku zjevují, můžou být podle Marjorie Johnsonové různé. Někdy je to jen touha po sblížení a komunikaci s lidmi. Obzvláště rádi ale navštěvují ty, kdo jsou nemocní, aby jim dodali ztracenou tělesnou i duševní sílu. Podle celé řady svědectví stáli za nejedním zázračným uzdravením.
Jejich přítomnost však bývá někdy také varováním před blížící se živelní pohromou. Jindy se objevují jen tak, aby nás potěšili a zmírnili náš smutek, jako v případě Clary Reedové z Coventry. „Během svého pobytu v Looe Cornwallu roku 1943 spatřila jednu z vodních žínek nebo mořských elfů.
Po obdržení zprávy, že její muž v armádě onemocněl, zírala Clara smutně na moře. V té chvíli ji uviděla poprvé. Měla na sobě sukni z mořských lastur a horní část oblečení z mořské trávy, kolem krku náhrdelník z mušlí a na hlavě velkou mořskou lasturu. Žena slyšela jasný dívčí hlas, který jí říkal, ať není smutná.
Vyprávěla jí o svém trápení, ona ji pohladila svou drobnou rukou po tváři a usmála se na ni. Poté ji ujistila, ať si nedělá starosti, že její muž nezemřel a bude zase v pořádku. Clara se okamžitě cítila šťastnější, jako by ta křehká bytůstka z jejích beder sňala obrovskou tíži. Slova se potvrdila – manžel se uzdravil.“
Mnozí odmítají víru v přírodní duchy, jelikož je nemůžou vidět. Naše smysly jsou však velmi nedokonalé a vnímají jen zlomek skutečného světa. S trochou pokory možná objevíme jeho další, dosud nepoznané rozměry…
Příběh o elfovi
„Šestiletá Lettice Mathiasová ze Somersetu už nevěřila na elfy ani na Santa Clause. Jednoho časného červnového rána se probudila a spatřila mihnout se nad svým kolenem na dece několik slunečních paprsků. Ještě stále si jasně vzpomíná, že se na jejím povrchu třpytily různé barvy, a pak začalo to velké dobrodružství. Světelné spektrum ožilo a změnilo se v drobné osůbky. ‚Je to tedy skutečně pravda,‘ pomyslela si tehdy prý dívenka a sledovala, jak se honí po pokrývce nahoru a dolů. Naplnila ji jakási úcta a ona si jen stěží troufla dýchat, z obavy, že by je odfoukla. Zřetelně si však ještě vybavuje, jak šťastné jí ty malé osoby připadaly. Jejich smích zněl jako hudba, jejich šťastná radost splývala s těmi stříbrnými zvuky. Kouzlo trvalo několik minut…“