Od 19. století k nám toho z Německa mnoho dobrého nepřišlo. S výjimkou nápadu na penzijní pojištění, který dostal „železný kancléř“ Otto von Bismarck. Díky němu si naši lidé teď – v roce 2030 - můžou zimu života opravdu slušně užít! Tedy aspoň ti, jimž už bylo 80 let…

On ten Bismarck byl liška podšitá. Nešlo mu o blaho lidu, jen o to, aby se nebouřil proti státu. Socialistům, kteří právě v jeho době začali zvedat hlavy, proto pár myšlenek jednoduše vyfoukl. Z moci úřední zavedl něco mezi státním socialismem (Staatssozialismus) a křesťanstvím v praxi. „Můj záměr je získat na svou stranu pracující třídu, uplatit ji státem,“ vysvětloval kancléř upřímně.

„Nudím se. Všechny velké věci už byly vykonány,“ prohlásil později. Nebyla však právě toto jedna z velkých věcí, které ovlivnily vývoj v řadě zemí?

Dobrá penze? Výhra v loterii!

U nás tedy určitě. Světově první systém sociálního pojistění v Čechách zanechal tak dobrý dojem, že jeho užívání bylo nedávno znovu obnoveno! Všude jinde – včetně Německa – přitom už od něj dávno upustili. Věrní Čechové ale pořád drží Bismarckův prapor vysoko. „Kdyby ho nebylo, museli bychom si ho vymyslet,“ prohlásil jeden místní ekonom.

Drsný, ovšem spravedlivý systém penzí se Čechům dostal hluboko pod kůži. Jako disciplinovaný a skromný národ totiž dobře chápeme, že na prostý lid platí přísnost a dobrá penze je něco jako výhra v loterii. „Občane, pomoz si sám a Pánbů ti požehná!“ zní jedno z hesel bezvěreckého lidu.

Dobrý muž Otto von Bismarck totiž před oněmi 150 lety nezavedl penze pro široké masy sedřených lidí. Průměrná délka života v Prusku jeho časů byla 45 až 55 let. Věk odchodu do důchodu však kancléř stanovil na 70 let! Dočkat se penze proto byla senzace, o které psaly noviny. A budily tak naděje u dalších čekatelů „penzijní many“.

V Německu tehdy byly starobní důchody zamýšleny především jako zdroj peněz pro vysloužilé vojáky a státní úředníky. Sedmdesátky se z nich ovšem dožilo jen málo a i ti svou rentu mnoho let nečerpali. Pro stát tedy takových pár penziček nepředstavovalo žádný problém.

Od věku 83 let mám stálý důchod

Původní bismarckovský systém byl navíc o hodně jiný než ty následující. Zájemci o penzi totiž své peníze ukládali do fondu, z něhož je v pravý čas zase dostávali zpátky. Místo toho funguje dnes téměř ve všech zemích světa systém průběžný: vložené peníze se hned odvádějí stávajícím důchodcům, přičemž až plátci zestárnou, nemusejí v pojišťovací kase ze svých financí najít vůbec nic – proto by se spíš než o „důchodovém pojištění“ mělo v této souvislosti hovořit o „důchodové dani“.

U nás v Čechách jsme ale tuhle zásadní chybu neudělali. Když se lidé začali dožívat vyššího věku a výběr pojistného šel naopak dolů, reagovali okamžitým zvednutím hranice věku pro odchod do důchodu. Ta teď slouží jako dokonalý regulátor problému penzí. Po výběru pojištění stát spočítá, kolik penzí si může dovolit vyplatit, a nastaví věkovou hranici přesně tak, aby se do ní vešel.

„Někdy to bývalo trochu dobrodružné,“ říká starodůchodce Michal Mencl (92). „Jeden rok mi nějakou penzi dali, další zase třeba nevyšli a neměl jsem nic. Od věku třiaosmdesáti let mám ale důchod stále.“

Nyní je hranice odchodu do důchodu 85 let. Nárok na penzi má díky tomu zhruba jen 300 000 seniorů. České úřady si to pochvalují: „Jde o obrovský pokrok ve srovnání s mnohamilionovými armádami penzistů, kteří visí jako železná koule na krku okolních států.“

Solidarita se nesmí přehánět

Čechům a Češkám v předpenzijním věku pomáhá přežít jeden fantastický domácí vynález: zahrádky. Za totality je měli pro zábavu, teď z nutnosti. A k tomu ještě všemožné záhumenky či předzahrádky, každý kousek půdy je využitý. K tradičním jahodám či bramborám jen přibyly novinky: třeba kiwi nebo konečně legalizovaná marihuana.

„Chápeme dnešní mladé lidi, že to s mezigenerační solidaritou nechtějí přehánět,“ říká k tomu Martin Vondrák (84) ze Svazu důchodců Stříbrná síla. „My jsme jim přece nechali tak obrovské dluhy, že není divu. Vlastně jsme si své důchody projedli předem a oni teď platí účet…“