Dědictví

Zdroj: Profimedia.cz

Znám lidi, kteří dědictvím po předcích získali peníze, nemovitosti… případně zlato a drahé kamení. Začíná svůj dnešní fejeton paní Marie.

Těmto lidem mohu jen tiše závidět, protože všechno, co jsem dědictvím získala, se dá shrnout do dvou vět. Z maminčiny strany jsem zdědila po strýci Jožkovi mezeru mezi zubama, po stařence Terezce neposednost a zvídavost (však často bývám svými blízkými napomínána - chovej se věku přiměřeně) a zřejmě po nejstarším prabratranci, který zemřel dávno před mým narozením, ostře řezané rysy. Alespoň na něj se vždycky moje maminka odvolávala, takže ačkoliv se žádná fotografie nedochovala, budu tomu věřit. Nicméně ze strany otce jsem toho podědila ještě méně, skoro to ani nestojí za řeč. Nic hmotného to není.

Hlásám heslo, že lepší je být bohatý a zdravý.

A tak se mlátím životem a vlastní pílí se posouvám – kam vlastně? Už vím, do lepších zítřků. Shromažďuji vědomosti a majetek. To první se rozmělňuje nezadržitelně jaksi samo a majetek je stále zanedbatelný. Ale pořád doufám. Že zazvoní telefon, pošťačka přinese, případně se v mé datové schránce (kterou nemám) objeví sdělení, že jsem se právě stala univerzální dědičkou po zámořském příbuzném jedno jakého pohlaví a mám se někam dostavit. Na mou duši, že překonám svůj strach z létání a budu na místě cobydup. Na jakémkoliv místě, to je nad slunce jasnější.

Shrábnu dědictví a…a co? Země se zachvěje? Budu potřebovat trezor nebo osobního poradce, kam s těmi penězi, případně jak výhodně prodat či pronajmout vilu na Floridě?! A větší skříň na své nové kožichy (můj beránkový kožíšek s kapsama vycpanýma proti molům mýdlem jsem naposled provětrávala, když jsme malovali v ložnici - asi před sedmi lety) . A velkou šperkovnici (kdy jsem naposled měla některý ze svých prstenů na rukou si ani nevzpomínám) tu budu také nutně potřebovat.

Spousta starostí mě čeká. Až podědím. Zatím je klid po pěšině. I všude jinde je klid, nevolají, nepíšou.

Vlastně… To bych málem zapomněla. Volala vnučka, chtěla půjčit auto na neurčitou dobu. Moji otřískanou starou fabičku. Jsem lakomá, nepůjčím. Dopadlo by to jako s foťákem, už nikdy se ke mně nevrátil. A prý ani nevrátí. Ale přislíbila jsem, že auto po mně podědí. Jen doufám, že je dobře vychovaná a nebude se příliš hlasitě ptát KDY….

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky