Daně: Kde se vzaly a kde se berou?

Zdroj:

„Plať, plať, plať…“ zní řev z jícnu státní kasy. A protože je údajně stále prázdná, vládní úředník vymýšlí jak plačícího otesánka uspokojit. Je jen jedna jednoduchá cesta: očesat daňového poplatníka a napařit mu daň i z každého mrknutí okem! Přehnané? Zase tak moc ne.

Sebrat lidem peníze a za ně jim pak vládnout – to se děje od nepaměti. Nejstarším druhem daně v historii prý byla ta z nemovitosti.

Kromě ní se ale našly desítky dalších typů daní, kreativita jejich tvůrců nezná mezí. Hlavně aby nezůstal nikdo, koho by nějaká daň nezasáhla!

Nechcete mě za otroka?

V nejstarších dobách byl systém velmi jednoduchý: vládce se svou družinou prostě někam přijel, vzal si, co chtěl, a ještě pobyl tak dlouho, dokud dané místo nebylo vyjedeno do poslední kůrky. Pak vyrazil „vybírat daně“ zase někam jinam.

S prvním metodickým způsobem výběru daní přišli ve starém Římě. Už od počátku jeho existence se tam platily daně z půdy, otroků, zvířat, domů a movitého majetku. Byly ale velmi nízké: základ činil 0,01 % hodnoty věci.

Staří Římané ovšem postupem času museli své daně zvyšovat, protože stát utrácel jako utržený ze řetězu (a sousedé peníze nepůjčili, neboť vesměs byli nepřátelé).

Došlo to až tak daleko, že se drobní řemeslníci a rolníci vzdávali římského občanství a prodávali se do otroctví, aby a) získali peníze na dlužné daně a b) coby otroci už dál daně platit nemuseli. Cynikové dokonce tvrdí, že nástup barbarů mnozí občané římské říše uvítali, protože je zhroucený erár už nemohl dál vysávat.

Daň z vepřového i knedlíků

Pokud se dějiny opravdu pohybují po jakési spirále a svým způsobem opakují předešlé děje, v jakém jejich bodě jsme nyní my? Těšíme se už na barbary, kteří nám zajistí dočasné daňové prázdniny?

Tak daleko jsme snad zatím nedospěli – daňový krunýř ale český lid svírá stále pevněji, dýchá se v něm pořád hůř a hůř. Zvláště když přitom člověk musí sledovat, jak neschopný stát nepostihuje velké zloděje, nechává ležet ukradené miliardy ve Švýcarsku, vydává nás do rukou chamtivých advokátů a exekutorů, laskavě přistupuje k hazardu, rozhazuje stamiliony na podivné projekty atd.

Kde všechny ty peníze bere? Z našich daní současných i z daní našich dětí, které jednou ty dluhy budou muset (aspoň zčásti, viz Řecko) zaplatit. Zvedají se přitom samozřejmě hlavně daně snadno vymahatelné, jako je DPH.

Jíst a topit musí každý, cenám zvýšeným o daně neunikne ani ten nejskromnější našinec. A že se zvednutím daní teď vyhrožuje i bohatým lidem? Však až na to skutečně dojde, oni už budou umět tok svých příjmů „daňově optimalizovat“.

Jak to ovšem udělat, aby se našly nové druhy daní, jež by přitom vypadaly jako projev péče státu o své občany? Tady nám můžou být vzorem země jako Maďarsko, Rumunsko, Dánsko, Lotyšsko či Francie, kde ve jménu zdraví národa vznikla „hranolková daň“ postihující tučná a přesolená jídla či „limonádová daň“ zdražující výrobky s vysokým obsahem cukru.

Tento nápad se už velmi zalíbil i našim pohlavárům – zatím však s jeho prosazováním neuspěli. Ona se totiž třeba ta „hranolková daň“ na jednu stranu tváří jako pomocná ruka všem tlouštíkům a diabetikům, ale na druhou stranu proč by si vysokotučný sýr měl upírat jako drahou věc hubeňour-sportovec?

Také v blahobytném a usedlém Dánsku daň z tuků (na každý prodaný kilogram erár přirazil v přepočtu 53 Kč) vzbudila velký poprask.

Na máslo (čtvrtka zdražila asi o 9 Kč) se tu stály fronty jako u nás před lety na banány, očekává se nižší odbyt mléčných i masných výrobků a bankroty dánských zemědělců.

Zda bude mít novinka skutečně kýžený dopad na zdraví obyvatel (nikoli jen státní pokladny), to zatím nikdo neví. Pro trochu oživení v sále bychom však mohli poradit co zdanit dále: třeba pečivo z bílé mouky (plné lepku), nápoje sycené CO2 (leptají útroby), všechny pokrmy a výrobky s chilli a pepřem (dráždí zažívací trakt), banány dovážené ze zámoří (doprava není ekologická) aj.

U nás speciálně knedlo-vepřo-zedlo s pivem, kteréžto menu v sobě spojuje většinu „smrtelných hříchů“ gastronomie!

In vino Kalousek

Tak daleko ale v Česku na rozdíl od ciziny dosud nejsme. Zatím tu neprošla ani daň z vína, již inicioval ministr financí Miroslav Kalousek. Jeho stranický šéf Karel Schwarzenberg ji sice komentoval slovy:

„V dobách nouze se musí šáhnout všude, kde je možné. Nicméně jako velký chlastač vína jsem instinktivně proti,“ ale strážce státní kasy si prý s touto daní stejně pokoj nedá.

Byla to opět Kalouskova daňová dílna, kde se vylíhl nápad zdanit tomboly a sankcionovat jeho neplnění. Dobrovolní pořadatelé vesnických plesů zbledli!

Poplatky za možnost mít tombolu (do níž horko těžko shánějí věci a platí z ní většinou hudbu či charitu) ale odváděli. (A bylo nutné ještě platit obci 20 % výtěžku z tombolových lístků místo původních 10 %).

Ministr financí posléze naštěstí vydal rozhodnutí, jímž se správní poplatek za přijetí žádosti o povolení tomboly snižuje z 5 000 Kč na 500 Kč. Vše má pak vyjasnit chystaný zákon: tomboly do hodnoty 100 000 Kč by měly být ze zdaňování úplně vyjmuty.

Daň z daně? Ne, už svobodu!

Dědická i darovací daň, daň z převodu nemovitosti, silniční daň, daň z příjmu, daň z nemovitosti, daň z elektřiny, spotřební daň, daň z přidané hodnoty… – to vše neseme na svých bedrech. Chcete už volněji vydechnout?

Chvíli si ještě počkáte, letos připadá Den daňové svobody až na 19. červen. To je den, který pomyslně dělí rok na dvě části: v první „makají“ poplatníci na pokrytí výdajů vlády a státních institucí, ve druhé už o vydělaných penězích rozhodují sami.

Nebyl by to ovšem český stát, aby nespekuloval o dalších způsobech vytěžení svých poplatníků. Teď právě pro ně například chystá takzvanou uhlíkovou daň, jejíž zásluhou by za dva roky mělo být uhlí asi o polovinu dražší. Vyšší daně čekají rovněž domácnosti spalující plyn.

Zajímá v této atmosféře někoho, že před volbami v roce 2010 všechny hlavní politické strany odmítaly zvýšení daní z příjmů i DPH?

Vinou ekonomické krize – která nás však nijak dramaticky (zatím?) nepostihuje – dostali politici do ruky důvod k dalšímu ždímání občanů. Co na tom, že stát nedokáže zastavit své další zadlužování, neumí efektivně hospodařit a nezvládá ani využít peníze z Bruselu (jsou to vlastně naše peníze, neboť převážně pocházejí z našich příspěvků EU).

S tím vším by přece byla spojena spousta kvalifikované práce a potíží, zatímco vzít u úst daňového poplatníka je tak svůdně jednoduché…

Proboha, to snad ne!

  • Historie daňového „průmyslu“ je četba, ze které vám půjde hlava kolem. Od chvíle, kdy důstojní pánové v tógách zdanili starořímské veřejné záchodky („Peníze nepáchnou!“), je možné opravdu všechno.
  • A to se také v minulosti dělo. Ne nadarmo nám z ní zůstalo hezké slůvko fiškus - původně výběrčí daní, které se dnes používá spíš ve smyslu kujón. Chtivý zrak fiškusů tedy za starých časů vymyslel například daň z oken domů, komínů, módních klobouků, plnovousů, věží a jejich výšky, daň ze svíček, ze spotřeby soli, z počtu domácích zvířat i stromů…
  • Unikátem by bylo v této souvislosti takzvané opičné. To prý byla daň, již Půta z Rýzmberka uvalil na svou obec Hejná. Její nebozí občané totiž utloukli opici páně Půty, která utekla z klece na zámku a vesničané ji považovali za čerta. Ve skutečnosti ale má jít o omyl – platilo se prý opícné čili daň z kosení píce. Opičné z ní asi udělali občané Hejné při nadávání v hospodě.
  • Ve snaze o získání nových peněz do bezedné státní kasy samozřejmě nejsme na světě osamoceni. V takovém Rumunsku dokonce zdanili i čarodějnice, vědmy, věštkyně a vůbec celou tuhle branži! Mají platit 16 % z příjmů plus zdravotní a sociální pojištění. Dámy se ovšem naštvaly a pod vedením vrchní čarodějnice Bratary Buzey začaly očarovávat vládu a parlament: použily k tomu například odvar z kočičích lejn a chcíplých psů. Zatím však žádné úlevy nedosáhly.
  • Mezi bizarní daně patří například ta z neekologických zvířecích pšouků – měli ji na Novém Zélandě, ale už byla zrušena. Docela se dá pochopit zdanění piercingu a tetování (USA), právě tak jako zdanění sexuálních pracovnic (Německo: 6 eur denně) či násilnických počítačových her (USA, Velká Británie). Horší už je to u daně z prodeje drog (USA: dealeři ji měli platit anonymně) nebo u speciální daně z jezdeckých koní (Německo: měla postihnout boháče).
  • Čeští šibalové jsou však nakonec stejně nejvynalézavější. Co říkáte myšlence, podle níž by v Praze měli platit zvláštní daň všichni majitelů domů stojících poblíž zastávek MHD? Na to ještě nikde ve světě nepřišli!

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Prosluněný víkend s TV tipy

Prosluněný víkend s TV tipy

Na víkend znovu hlásí krásné počasí a tak máte-li možnost, vyrazte do přírody. Ale pokud přece jen z jakýchkoli důvodů budete doma, tak se pobavte s…

Akční letáky