Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Co všechno se v Česku krade?

Zdroj:

Už jsme si zvykli, že mizejí poklopy od kanálů, okapové roury i zabezpečovací zařízení železnice. Když ale v listopadu kdosi ukradl bronzovou sochu jednoho z 82 zavražděných lidických dětí, zvedla se velká vlna odporu.

I na cynické Čechy už to bylo trochu moc. Snad kromě Terezína v České republice asi neexistuje pietnější místo než Lidice. Na místě malé středočeské obce, kterou nacisté v roce 1942 srovnali se zemí jako pomstu za atentát na říšského protektora Reinharda Heydricha, dnes stojí památník.

Jeho součást tvoří i sousoší věnované dětským obětem války. A právě z něj se ztratila bronzová socha děvčátka. Ukrást něco takového vyžaduje už opravdu silný žaludek.

„Vzápětí po krádeži se nám začali ozývat lidé z celé republiky. Většinou byli velmi rozhořčení a roztrpčení a já si v tu chvíli uvědomil, že lidé lidický památník stále tak trochu vnímají jako rodinné stříbro. Teď jim na něj někdo sáhl a to se přece nedělá,“ říká ředitel Památníku Lidice Milouš Červencl.

Mnoho lidí se navíc rozhodlo finančně pomoci a posílali peníze na účet památníku. „Dodneška se na něm sešlo necelých sto třicet pět tisíc korun, což v podstatě pokrývá náklady na výrobu nové sochy. Slévač nám ji totiž odleje jen za cenu materiálu a energie,“ vysvětluje.

Nový odlitek zhruba metr vysoké sochy se v pondělí 17. ledna vrátil na své místo v den nedožitých 87. narozenin autorky sousoší Marie Uchytilové.

Pejskaři a čtyřkolky

Lidický památník se nestal terčem útoku zdaleka poprvé. Vandalové v něm kradou bohužel běžně. „Vyvěsili jsme cedule s desaterem pro návštěvníky, máme smlouvu s kladenskou městskou policií, která sem pravidelně zajíždí, a najali jsme si bezpečnostní agenturu. Celý areál ale má třicet čtyři hektarů a to prostě uhlídat nejde,“ říká ředitel.

Jedním dechem ale dodává, že tímto způsobem se chová jen zlomek pozůstalých. „Na druhou stranu jsou bohužel známy i případy, kdy si babička nebo dědeček dlouhá léta šetří na vlastní pohřeb, ale příbuzní si pak peníze nechají a vypraví pohřeb bez obřadu,“ dodává jeho zástupkyně Monika Jelínková.

Vrcholem hyenismu je známá funebrácká historka, která má ovšem reálné základy. Občas se totiž stává, že pozůstalí po zřízencích chtějí, aby před pohřbem zesnulému vytrhali jeho zlaté zuby. Jednoho z nich už to přestalo bavit a místo vysvětlování, proč něco takového nejde, dává příbuzným do ruky kleště, ať si zuby dědovi vytrhnou sami. Ještě nikdo tak otrlý se prý nenašel.

Do rakve v džínách

„Až obuju si rano černe papirove boty, až i moja stara pochopi, že nejdu do roboty,“ zpívá Jarek Nohavica v jedné ze svých nejpovedenějších písniček. Jen málokdo dokáže funus popsat tak poeticky jako on. Poetika se ovšem alespoň podle mého názoru z pohřbů vytrácí. Možná je to tím, že ubývá klasických pohřebních průvodů, kde za rakví pochodují pozůstalí a do kroku jim vyhrává smuteční kapela.

Až 80 procent všech pohřbů v České republice je dnes prováděno žehem. Příbuzní a známí se sejdou v obřadní místnosti krematoria, najatý řečník pronese více či méně povedenou řeč, muzika stažená v počítači zahraje z reprobeden, rakev zajede za oponu - a šmytec!

Dekorum je sice zachováno, avšak na skutečné vzpomínky na zesnulé blízké v duši moc místa nezůstane. Alespoň pro mě to pokaždé byl velmi nepříjemný a frustrující zážitek. Podle Pavla Ježka si zaměstnanci pardubického krematoria pocity pozůstalých velmi dobře uvědomují a snaží se dělat vše pro to, aby jim poslední rozloučení s jejich blízkými co nejvíce usnadnili.

„Nechceme být za každých okolností formální. Když si například pozůstalí přejí, aby při obřadu zahráli kamarádi, není to vůbec žádný problém. K dispozici máme i obrazovku, kde můžeme promítat fotografie nebo video, které si rodina přinese,“ vysvětluje.

Svět se prostě mění a s ním i náš pohled na pietu a odchod na onen svět. Zatímco dříve bývalo pravidlem, že lidé se na svou poslední cestu vydávali oblečeni do svátečního obleku, dnes je praxe jiná. Zaměstnanci pohřební služby pozůstalým doporučují, aby svým blízkým do rakve přinesli oblečení, které nosili nejradši. Třeba džíny. Pieta totiž nespočívá v tom, jak se oblékáme, ale jak se umíme chovat.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Není čokoláda jako čokoláda

Čokoládové kolekce, figurkya bonboniéry zůstaly mnohým z nás jako vzpomínka na nedávné Vánoce a saháme po nich až nyní. Nezřídka jsme ale zklamáni.…

Akční letáky


ZAVŘÍT REKLAMU