Co tě nezabije, tě posílí

„Na základě vyhodnocení mého panoramatického snímku mě objednala moje paní zubařka na vytrhnutí šestky vpravo dole,“ začíná svůj dnešní fejeton paní Marie.

Nevím, jestli následující informaci mínila jako potěšující (že má většina mých vrstevníků na noc dávno zuby v hrnku), nebo to měla být pochvala mého způsobu čištění, každopádně se minula účinkem.

Bojím bojím bojím a termín se blíží. Nedovedu zhodnotit, je-li můj strach chorobná fobie hodná léčení odborníkem nebo jsem obyčejná posera. Je ale pravdou, že zub o sobě dává vědět, obzvláště kousnu-li do oříšku (už i kešu mu vadí, což nebývalo) a tak si pomalu chystám spoustu kapesníků a mimořádnou závěť. Začínám pomáhat všem, nejenom slabším, přestala mi vadit cizí popelnice na mém pozemku (taková prkotina to přece je), a že štěká sousedčin pes?! Co by asi měl dělat, když je to pes, kokrhat? Ještě stále doufám, že se do objednané doby stane něco mimořádného. Například mne nebo paní zubařku přejede parní válec, uragán odnese budovu polikliniky neznámo kam, či jedna z nás dostane neléčitelnou prasečí chřipku. Čas běží a nic z výše popisovaného se, zatím, neděje.

Bojím bojím bojím. Dala jsem nový papír do kredence (ať mě ta nová, co si manžel přivede, nepomluví), přišila manželovi všechny chybějící knoflíky, i ty na pyžamu a vůbec se s ním nehádám, fakt. Ani kvůli tomu, jak posledně vytáhnul z popelnice mnou vyhozené týden staré noviny, neboť si tam ještě nepřečetl (po třetí) článek o překážce jaderného zbrojení, ani kvůli jeho nepřezouvání. Však má zase spoustu jiných dobrých vlastností. Bojím bojím bojím.

A je tu den D. Nejenže se dostavil porodnicový efekt a zub vůbec nebolí, také se mi chce omdlít už po cestě na středisko. Asi to nevydržím. Nohy mě neunesou…

Během 38 (slovy třiceti osmi) minut se vracím domů, je po všem. Nechápu, čeho jsem se bála, ani ta injekce nestála skoro za řeč. Ještě ale pšt, ještě mohou nastat komplikace.

Znecitlivělým obličejem se usmívám i na bývalou spolužačku, však mě pomlouvá právem. Neboť je pravdou, že jsem jí několikrát zatajila obecní kontejner u školy, a to jen proto, abych do něj mohla dát co nejvíce vlastního harampádí (podařilo se mi to rafinovaně, odstranila jsem ze sloupu veřejného osvětlení oznámení o této události, ale fuj, že jo.)

Čeho jsem se vlastně tolik bála, bolest ustupuje, nepůjdu sice hned skály lámat, ale pomalu se „vracím do reálu“… Jak to, že to hnusné zvíře pořád tak štěká, budu si muset s jeho majitelkou promluvit! Co to tady na sloupu zase nabízí nového? Dne 21.9. bude přistaven u školy kontejner…Aha, tak pryč s oznámením, potřebuji ještě vyhodit ty pelesti po tchýni a lidi jsou tak hnusní, strčili by si tam své harampádí , že by se mi tam všechno také nemuselo vejít! Žádné pomáhání slabším, život je boj.

Už mi prostě zase otrnulo.

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky