Například má vysokoškolsky vzdělaná tchýně má dosud na zásuvkách vzorek bruselské malby, která byla módním hitem v šedesátých letech, což jí ovšem nebrání v tom, aby trvala takříkajíc na geometrickém uložení obuvi i od návštěv. Jojo, jsme lidé různí.
Jak se pak dá spojit dohromady něco, co dělám běžně celý život a můj protějšek se s tím setkal poprvé u mne a uvedla jsem ho mou činností v nelíčený úžas? Po přečtení všelijakých „chytrých“ knížek sice zjistím, že mám pravdu, ovšem jiné „chytré“ knížky všechno popírají. A tak drhnu zásuvky dočista dočista, nechávám v předsíni boty povětšinou nesrovnané a raduji se, jak jsem všechno a všechny přelstila. Dokážu se do úmoru handrkovat o způsobu mačkání zubní pasty a uložení rohlíků v krabici nalevo či napravo. Vybojovávám si své místo na slunci. …přinejmenším jde o princip.
Pak mne náhle a bez varování přepadne bolest levého ramene, vzápětí se přidá pravé a ostatní končetiny také nezůstávají pozadu. Po těžce vybojovávaném principu vůbec nevzdechnu…
Osoby v bílém plášti mi tu něco odsají, tu odeberou, něco musím polknout a naopak. Znejišťuje mě jejich vážná tvář, ale přinutím se věřit tomu, že zdravotnické zařízení je místo, kde hlasitě se chechtati není tím pravým společenským druhem chování. O dalším vyšetřování, které jsem musela podstoupit, se dá psát už jen v časopisech pro silnější povahy. První dostupné výsledky ukážou, že už dávno jsem měla žít jinak, zdravěji, lépe…ostatně to všechno hlásají plakáty, umístěné v ordinacích lékařských oborů, o kterých jsem donedávna neměla tušení.
Proč mne vlastně bolí ta ramena? Něčeho mám málo, něčeho moc, s naprostou přesností se to vlastně nikdy nedozvím. Medicína je skutečně na výši, tolik druhů přístrojů, pod které jsem uléhala, nemají snad ani kosmonauté. Po všech laboratorních testech si odnáším kartičku s pravidelně naprogramovaným rehabilitačním cvičením.
Měla jsem štěstí, zatím.
I to je štěstí, že jsem pochopila, že zásuvky svítící čistotou nejsou pro kvalitu života to nejdůležitější.