V neútulném a nevzhledném Křižíkově pavilonu C na Výstavišti v pražských Holešovicích se scházejí zájemci o „posunutí lidské hranice“. Je neděle, 14 hodin. Registrace na chůzi po žhavém uhlí začíná. Mladší i středněvěcí muži a ženy přicházejí s populární hudbou sousední matějské pouti v zádech. Bizarní.

Další úkol přejít speciální střepy bosou nohou se daří a stejně tak i akce s armovacím drátem. „To nezvládnu,“ šeptá blondýna kamarádce. Zvládla. Jako její kolegyně na druhé straně si položila konec drátu do míst pod krk a zatlačila. Holky vykročily proti sobě a tyč se ohnula.

Dva pětimetrové pruhy žhavého uhlí už čekají. Škoda že je světlo, sugesce v podobě červeně zářících oharků odpadá, ale teplota je táž! Vzhůru na vrchol! „Můžeme,“ velí Ing. Pavel Sudík v roli asistenta hlavního lektora a první odvážní venku přecházejí žhavé pole. Dlouhovláska si dává čas na rozmyšlenou, černovlasý mladík kráčí pomalu, drobná paní v bílém po pár krocích zrychlí…

„Bylo to trochu pálivý, ale zvládla jsem to. Víc jsem se bála té tyče,“ přiznává Katka, jejíž syn přešel uhlí taky. Ona si splnila sen, on poznal, že to jde. Mezi těmi, kteří přecházejí „uličkou pravdy“ podruhé, je Hana. „Poprvé to asi byla náhoda. Podruhé jsem cítila, že jde do tuhého, a byla jsem vnitřně nervózní,“ svěřuje nám své pocity sympatická žena, která ráda zkouší nové věci a překonává fyzikální zákony.

Co dál? Budou se mít ti lidé lépe? Řeknou šéfovi o zvýšení platu? Rozjedou podnikání? No comment. Určitě je to pro ně zážitek, který posílí sebevědomí, rozšíří poznání… Na druhé straně jde také o dobrý byznys. Ale na ten musejí být dva. Byli. Takže? Fajn, každému, co hrdlo ráčí!

Firewalking: Není ostuda se zastavit

Akreditovaná metoda FIRE® (Firewalking Institute of Research and Education, USA) není „šamanská“ metoda, ale vychází z nejnovějších poznatků neurologů o fungování lidského mozku a jeho reakcí na změny v našem životě. Milionům lidí na celém světě pomáhá bořit omezující hranice, objevovat jejich potencionál a plně ho využít…

„Zájem o tuto metodu mají ženy a muži tak půl na půl. Já ovšem dělám firewalking jako koníčka, neživím se jím, takže ho provádím v komornějším prostředí. Představa, že přijede firma, upeče si prase, pak rozhrabe uhlíky a všichni se jimi projdou, mě děsí! K živlu mám respekt a v celé akci vidím duchovní rozměr,“ naznačuje Pavel Sudík, samostatný kouč a pedagog firewalk.

„Nestává se mi, že by někdo, kdo se přihlásil speciálně na chůzi po žhavém uhlí, nakonec cuknul. Ačkoli všem říkám, že není ostuda se zastavit. Tady se musí poslouchat vnitřní hlas, a když ten řekne stop, tak stop. Mimochodem, ustát před ostatními, že nejdu, chce sílu,“ doplňuje Pavel Sudík, který se žhavým uhlím prvně prošel po roce 1990.