Cestuji často a ráda

Cestuji často a ráda

Cestuji často a ráda, s přibývajícími léty ještě o to víc. Mám teď na cestování sice více času, i když o to méně síly. Je to tak, za všechno se platí.

Žiji na okraji naší republiky, ve východním cípu, je to trochu z ruky. Obě mé dcery na druhém konci, každá naprosto jinde, jedna na horách, druhá ve velkoměstě. V čem se ale neliší, je to, že jsou velmi zaměstnané a na cestování nemají čas ….nejde-li hora k Mohamedovi… jezdím za nimi já.

A nejen za nimi.

Oblíbených míst jsem vždycky měla dost, taktéž spoustu kamarádu tam i onde. Ani dopravní prostředky nemám vyhraněné. Jsou chvíle, kdy preferuji cestu autem, to když buď něco převážím nebo předpokládám, že budu bohatě obdarována.

  • Pokud nemám více zavazadel než rukou, využívám nejraději české dráhy.

I když ani autobusem už jsem několikrát nepohrdla.

Jen z letadel mám stále posvátnou hrůzu. Možná bych spolu s psychologem našla proč. Odlétala, tedy spíš neodlétala jsem na dlouho vysněnou dovolenou 11. září 2001, to datum se mi moc nepovedlo, že jo. Nedaří se mi zapomenout na ty dlouhé hodiny, co jsme – odbaveni – čekali na letišti, jestli poletíme, nebo ne…Samozřejmě jsme nakonec odletěli,  mně o život nešlo…

  • Od té doby jsem neletěla, bojímbojím.

Vláček je vláček. Ty tam jsou ty doby, kdy jsem se s chvějícím se žaludkem několikrát vyptávala, zda jedu správně, už umím přestoupit bleskově a dlouho se mi nestalo, že bych si spletla směr. Vyběhnu z jednoho a běžím podchodem do druhého vlaku, vždyť na tom nic není. Číst umím.
Pro mne to je obrovská a nečekaná škola života, s tímhle už jsem vážně nepočítala.

Malinký motoráček, prochází průvodčí a ptá se: Bude někdo vystupovat? Už jen čekám, že dodá: Nezastavujeme, jen přibrzdíme, jako z filmu.  Jedu, užívám si to, koukám ven, kraj se mění. Čtu a svačím a strkám si do uší sluchátka (musela jsem se s tou potvorou naučit zacházet, asi vypadám dost směšně, ale nijak mi to nevadí, je mi fajn).

  • Každý dopravní prostředek má něco do sebe, strašně ráda řídím, ale ve svém autě bych nepotkala tolik příběhů.

Starší pár, chodili spolu na gymnázium, trochu po sobě koukali, pak se ztratili ve světě. Potkali se, oba ovdovělí, při padesátiletém výročním srazu spolužáků a od té doby spolu podnikají výlety. Vlakem už díky věku jezdí zdarma. Drželi se za ruce, máváme si v České Skalici….

Řidič, co dováží pivo do krámu mé dcery, tři sta kilometrů od tohoto obchůdku, v jednom kupé, prý jsme na sebe podobné (třeba kecal, na sobě jsem měla mikinu s nápisem jeho pivovaru, ale cesta uběhla rychleji a vyprávěl mi o všech svých manželkách jen to nejlepší)…

Mladá krásná jeptiška, velmi sečtělá, hovoříme o zdravotnictví, pracuje s umírajícími v jednom s pražských hospiců…nezbývá mi než ji obdivovat. I s fanoušky Baníku se mi podařilo jet v jednom vagoně, dost jsem se bála, po průvodčím ani vidu, ani slechu, příště bych si asi raději počkala na další spoj…

Co člověk, to příběh.

Co cesta, to příběh.

Dej, ať mi ta síla vydrží co nejdéle.
 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky