České zahrádkaření je opět na vzestupu

Zdroj:

„Zasadil jsem velikou šišku!“ ukazuje Míra (5) pyšně mamince do záhonu s rozkvetlými měsíčky. „A já ji zase zaleju,“ hrne se s konvičkou mezi žluté květy jeho bráška Honzík (3). Je hezké sledovat, jak jsou mládenci pyšní na své dílo.

„Chodíme sem na zahrádku minimálně obden,“ říká maminka chlapců Zuzana Staňová (33). „Kluci se tady vyřádí a já si vypěstuju věci, které v rozumné kvalitě a bez chemie v obchodě nekoupím.

Třeba rajčata dozrálá na slunci, voňavé sladké jahody, rybíz, nové brambory nebo zelený hrášek – to v supermarketu neseženete. Poslední dva roky pěstuju taky dýně, kluci je chtějí na Halloween.“

Dědičné právo zahrádkářské

Zahrádka Staňových je na okraji Prahy; nad hlavami nám každou chvíli přelétají letadla na Ruzyni. Ještě v 80. letech to bylo smetiště a navážka hlíny ze stavby blízkého sídliště. Díky spoustě práce se nehostinné místo změnilo v pěstitelský ráj.

„Trháme rybíz a jahody,“ sdělují kluci, na jejichž tvářích je to vidět. Brzo se sortiment jejich lahůdek rozšíří o hrášek, mrkev, třešně, višně…

„Čerstvé ovoce a zeleninu máme od jara do podzimu,“ říká paní Zuzana. „Také díky tomu, že v naší kolonii rostou nejrůznější odrůdy, takže jednou dá soused košík svých raných meruněk nám, pak zase my jemu naše pozdní.“

Zahrádkářská kolonie Opuková, jak se místo jmenuje, hostí už druhou a třetí generaci potomků „otců zakladatelů“. Visí nad ní Damoklův meč územního rozhodnutí, podle něhož tudy povede Břevnovská radiála.

Všichni zahrádkáři ale doufají, že to bude co nejpozději. Nebo raději vůbec ne. Vždyť na zahrádce je tak krásně! Není divu, že tu není volný ani čtvereční metr: zdejší zahrádky se dědí a na případně uvolněné parcely je dlouhý pořadník.

Zlatý důl pro „develotry“

Zahrádkaření, chataření, chalupaření a kempování – to byl za předešlého režimu čtyřlístek aktivit, které spoustě lidí umožňovaly radostnou seberealizaci nezávislou na společenském klimatu.

V případě zahrádkaření navíc často šlo o činnost dědičnou: vždyť naše země je v tomto ohledu tradiční velmocí. Za první republiky měla jen Praha víc zahrádkářů než celé Rakousko (přestože to bylo tehdy chudší než Československo)!

Ještě lepší časy pak přišly od 50. let minulého století, kdy zdravé hobby podporovaly všechny orgány strany i státu. Tehdy vznikly tisíce zahrádkářských kolonií, ve kterých často „erár“ zaplatil oplocení, studny, klubovny, stromky atd.

Ve známé „rybízovně“ v Sezimově Ústí tak třeba lidé dostali keře černého rybízu od státu, do jehož výkupny pak prodávali přebytky své úrody.

„Furt se hrabalo v záhoně“ zhruba půl milionu Čechoslováků, z nichž mnoho zřejmě zahrádky opouštělo jen v době vysílání televizního Receptáře (elektřina tehdy ještě všude zavedena nebyla).

Jako pozemky pro zahrádky se využíval kdejaký volný kousek půdy. Pro úřady nebylo důležité, komu původně patřily, z čehož v 90. letech povstalo mnoho problémů u parcel ve velkých městech, jež se daly změnit ve stavební.

Třeba jen v okrese Brno-venkov se už 17 kolonií změnilo v drahé pozemky na rodinné domky. „My se tu léta dřeme a ,develotři‘ nám přes noc všechno vezmou!“ stěžují si zahrádkáři.

Soukromá kolonie: nový byznys

„Z doslechu vím, že po roce 1989 nebyl o zahrádky vůbec žádný zájem,“ říká brněnský realitní makléř Ing. Martin Tůma.

„V posledních letech nám ale lidé můžou ruce utrhat. Zvlášť kvůli těm, na kterých se dá celoročně bydlet a postupně si zde zbudovat rodinný dům. Ty jsou někdy vzhledem ke vzrostlým stromům dokonce dražší než klasická ,zelená louka´.

Mimochodem, původně si zahrádkáři směli stavět domky pouze o ploše šestnácti, pak až pětadvaceti metrů čtverečních. Když se to hodilo na patro, máte slušnou garsonku.“

Spousta mladých lidí dnes vidí v zahrádkářském pozemku možnost přijít časem k vlastnímu bydlení v přírodě. Neubývá však ani zájemců o zahrádky v klasickém slova smyslu.

„Zrovna nedávno mi známí říkali, že někde u Suchdola získal kdosi podnikavý do vlastnictví větší rozlohu půdy, rozparceloval ji a pozemky pronajímá lidem na zahrádky,“ říká šéfredaktor časopisu Zahrádkář Jiří Stanzel. „Asi je to dobrý byznys.“

Po strmém propadu členské základny zahrádkářů (z půl milionu až pod 200 000) se dá prý nyní pozorovat nový zájem o tento hezký koníček. „Píšou nám mladší lidé, třeba ženy ve věku kolem pětatřiceti let.

Nejsme už jen pro důchodce. Ba dokonce podle výzkumu máme asi osm tisíc čtenářů ve věku dvanácti až osmnácti let!“ pochvaluje si Jiří Stanzel, jehož časopis si už řadu let udržuje na české poměry skvělý náklad 100 000 výtisků – a to bez reklamy.

Ze zahrádek budou parky

Pryč jsou však časy kolektivního způsobu zahrádkaření, kdy kolonie měly vlastní dětská hřiště, na nichž se členky střídaly v hlídání dítek, zatímco ostatní pracovali. Večer se opékaly buřty u ohně a pěly písně při kytaře.

Dnešní mladí zahrádkáři jsou víc individualističtí, podstatně méně se spolu baví. Pod křídly zahrádkářské organizace je často drží jen nezbytnost: třeba společné vlastnictví vodovodní či elektrické přípojky, příjezdové cesty apod. Jen probůh, aby člověk nemusel mít nějakou funkci!

Dohady budí specifikum východoevropských zahrádek: fortelné oplocení a branky na zámek. Samozřejmě, jinak by úroda zmizela a domky by zabrali bezdomovci. Nešlo by ale napodobit západoevropský model, kde jsou kolonie otevřené zahrado-parčíky, kam jezdí maminky s kočárky a děti na kolech?

Podle názoru zahrádkářů i měst – obvyklých vlastníků pozemků – nešlo. Tudíž se například v Brně má zhruba polovina stávajících zahrádek zrušit a změnit v parky. Pro lidi je to bolestivé: některé rody drží své pozemečky už téměř 60 let.

Přišla doba grilová

Zrovna na jižní Moravě je navíc o parcely obrovský zájem: Český zahrádkářský svaz tam registruje tisíce žádostí o jejich přidělení. Hlavně prý od mladých rodin, které chtějí s dětmi zdravě trávit čas a ještě jim dopřát zdravé jídlo.

Mnoho z nich však má také v oblibě grilování, z čehož už povstal nejeden sousedský spor. Zvlášť o víkendech to z kolonií dýmá jako ze sopek.

„Pamatuju si, že jsme se sešli u jednoho obřího táboráku a bylo veselo,“ vzpomíná Jaroslav Nešpor (82) z Brna. „Teď chce mít každý svůj gril a svůj klid. S tím se ale nic nenadělá, taková je doba.“

Kromě nástupu grilů je v koloniích i na zahrádkách u domů znát také důležitější trend: odklon od „nejedlých“ rostlin. Řady hřbitovně páchnoucích tújí zde uvolňují místo jabloním, okrasné keře ustupují rybízu, angreštu, malinám, jahodám a záhonům bylinek. Objevují se odrůdy polozapomenuté – medvědí česnek, rakytník, divoká rajčata, muchovník...

„Je to vlastně návrat k normálu, užitkové zahrádky měli lidé ve městech přinejmenším od patnáctého století, okrasné si mohli dovolit jen největší boháči,“ podotýká amatérský historik Jaroslav Švec z Plzně.

„Až éra levných potravin v minulém století vedla k tomu, že lidé dali přednost ,anglickým parkům‘ pro jejich menší nároky na údržbu. Teď se však pod vlivem nízké kvality zboží v krámech i stále rostoucích cen znovu pouštějí do pěstování všeho možného. Samozřejmě hlavně věcí k jídlu, ale zaznamenal jsem také léčivky na výrobu sirupů, vrby na pletení košů a podobně.“

Mizejí přitom módní hity nedávných let jako pepino či ačokča, lidé dávají přednost kvalitní „klasice“. Mělo by to znamenat návrat ke starým tradičním odrůdám, které dnes můžete sehnat třeba v Bílých Karpatech?

Jiří Stanzel si tím není jistý: „Staré odrůdy jsou choulostivé – nové bývají odolnější, tudíž nepotřebují tolik chemie. Vybrat si dobrou rezistentní odrůdu je vlastně ten nejlepší biopočin, jaký můžeme udělat. Chce to ale zajímat se o svou zahradu, znát složení půdy, sledovat nové odrůdy a každý krok si důkladně promyslet. To naštěstí stále víc lidí dělá.“

Rybářům se přeje Petrův zdar, horníkům Zdař Bůh. Co asi popřát zahrádkářům? „Ať už konečně normálně prší!“ řekli mi v době přípravy našeho článku. Takže jim to přeju – a doufám, že v mezidobí nepřijdou povodně…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Buďte na vodě v bezpečí

Čas prázdnin a dovolených je přede dveřmi. Značnou část národa to potáhne k vodě. Je úplně jedno, zda budete trávit dny volna u Máchova jezera,…

Akční letáky