Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

Češi mohli mít kolonie: Habeš, Sibiř, Togo i Madagaskar

Zdroj:

Co by se stalo, kdyby něco v českých dějinách proběhlo jinak? Dnes si představujeme, že máme kolonie...

Dovolte nám dnes trochu podlehnout fantazijním spekulacím. U všech území zmiňovaných v textu se však v průběhu uplynulých dvou století skutečně uvažovalo o české správě.

Nad Čechami slunce nezapadá

Budou Velikonoce, a tak se Jaroslav Němec (54) zase vydává do Habeše. Každý rok zde o těchto velkých křesťanských svátcích přednáší o svém pradědečkovi Vilému Němcovi. Ten totiž přišel se skvělou myšlenkou, že Habeš bude česká kolonie. Místní lidé ho za to milují.

Svůj nápad Vilém Němec publikoval v roce 1923 ve spisku nazvaném Je-li nám třeba kolonizace? Hrdí Habešané (či Etiopané, jak chcete) jeho představu přijali velice dobře. „Potřebujeme ve světě přiměřeně velký a vyspělý partnerský národ, který by přispěl k našemu rozvoji, ale nezničil by naše staré tradice,“ prohlásil tehdy metropolita Frumencius.

To se také podařilo přesně podle představ Viléma Němce, mimochodem původní profesí lékárníka. Čeští podnikatelé se do bohaté africké země stěhovali po stovkách!

Svou velkou továrnu zde zřídili Baťa, Škoda i ČKD, habešská armáda získala české velitele, v Addis Abebě vznikla česká univerzita, zemi protkala síť českých lékařských pohotovostí. Důsledně se však přitom hovořilo o „partnerství“, nikoli kolonizaci země: to slovo by Habešané nikdy nepřijali.

Po stránce úřední byla Habeš už roku 1925 prohlášena českým zámořským územím v rámci Československého společenství národů. Dobré zboží, zbraně a vojáci z Čech pak Habešanům nejednou pomohli odradit nepřátele ze sousedních zemí.

Emil Holub: kolonialista s lidskou tváří

Čechové jsou proslulí holubičí povahou a moudrostí. Proto také při vytváření své koloniální říše nešli cestou hrubé síly jako Angličané či Francouzi, cestou bojů a hubení celých národů. Příhodně vybraným zemím místo toho nabízeli oboustranně výhodné partnerství. Často přitom hráli velkou roli čeští vystěhovalci, kteří už v dané oblasti žili a šířili dobré jméno našeho plémě.

Přesně tak si to ve své době představoval cestovatel Emil Holub, první velký český kolonizátor. „Chtěl jsem nalézti půdu, na které by se zchudlé a pracovité rodiny mých krajanů ke svému prospěchu a k užitku domorodců v afrických končinách usaditi mohly,“ napsal muž, jenž také jako první začal v Africe používat české názvy: pokřtil zde třeba Náprstkovy výšiny, Žižkovo sedlo, hory Palcát, Čepice, Jehlanec a podobně.

Holubovy myšlenky ovšem padly na úrodnou půdu teprve po rozpadu rakousko-uherské monarchie. Na konferenci ve francouzských Versailles se tehdy českým politikům podařilo prosadit dalekosáhlé územní zisky.

Bratrská pomoc Sibiřanům

Za prvé se zde dobře projevila prozíravost T. G. Masaryka a jeho spolupracovníků, kteří z dědictví po c. a k. říši odmítli nabízené přičlenění Dolních Rakous k Československu a naopak sáhli po věčně zamrzlé Zemi Františka Josefa. V ní totiž byly záhy poté objeveny obrovské zásoby uhlí a železa, které se nyní vozí do Ostravy a na Kladno. Odvážlivce z celého světa zase Čedok vozí na ostrovy lovit lední medvědy.

O československý pas, který umožňuje začít nový život kdekoli v rámci našich území, se ostatně hlásili a hlásí i další příslušníci slovanských národů: třeba Bulhaři či Jugoslávci. Pražské úřady jim ve většině případů občanství ochotně udělují, protože na správu rozsáhlých zahraničních území je „pravých Čechů“ přece jen poněkud málo.

To se neblaze projevuje v oblastech, jež byly tradičně české - třeba americký Texas či město Chicago - ale dočasně v nich převážili příslušníci jiných národností.

Roduvěrní krajané ovšem vytrvávají, a tak není vyloučeno, že se i tyto končiny jednou dostanou pod ochranná křídla Prahy. Ztraceno je ovšem zřejmě Tahiti, jež chtěl Milan Rastislav Štefánik osídlit především Slováky, stejně jako Nová Guinea a některé menší části Jižní Ameriky…

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky