Žena prochází ulicemi, tu a tam se zastaví u osvětlené výlohy. Město je poloprázdné. Kolem žádný spěch, jen pár dvojic či studentů, kteří se vrací pomalu domů. Jde s lehkým úsměvem na rtech, který způsobily myšlenky a vzpomínky.
Ne, neměla to lehké. Ale dnes i vzpomínky na těžké chvíle vyvolávají úsměv. Vzpomíná na rozchod s mužem, kterému bezmezně důvěřovala, vzpomíná, jak byla ve své lásce slepá a naivní. Ale to k lásce snad i patří.
Hlavou jí prošlo období, kdy se vyrovnávala se zradou, období, kdy v sobě objevila znovu sílu, chuť a energii jít dál. Už věděla, co od života očekává, co život očekává od ní. Věděla, jak dál.
Otevřel se jí jiný svět než ten, který doposud znala. Svět přátel, divadel, výletů. A internetu. Touto vymožeností doby se jí otevřely další možnosti poznávání, vědění a komunikace. Dlouhou dobu jen četla a četla. Pak dostala nápad – dát si inzerát. Měl to být jen pokus o seznámení. Zkouška. Nic víc…. Množství odpovědí ji vyděsilo, překvapilo. Komu odepsat? Jak reagovat? Vsadila na odpověď plnou srdíček. Těch malovaných. Psali si dlouho, věděli o sobě málo. Snad jen tušili, že jsou oba skuteční. Vzájemné zprávy byly krátké, ale i přesto cítila, že v odpovědích svítí sluníčko, cit, přání hezkých dnů a krásných snů. Zvykla si po ránu zvědavě hledat ve svém počítači zprávu od neznámé spřízněné duše. On se stal součástí jejích dnů.
Žena vzpomíná na první schůzku s neznámým. Schůzka v kavárně plné lidí. Hned se poznali, šli s úsměvem k sobě… A ona cítila, že se dívá do očí někomu, koho vlastně zná. Zná? Pocit byl silnější než skutečnost. Byl milý, pozorný. Jejich hovor trval dlouho, čas ubíhal, kavárna byla prázdná. Byla jen ona a on.
Ten večer po schůzce, usínala opět s úsměvem. Něco cinklo…. Něžné dopisování pokračovalo a žena s přimhouřenýma očima, snad si jen přála, aby totéž cinknutí cítil i on. Následovalo pár schůzek, opět něžné dopisování. A ona čekala. Čekala, až bude více času na další schůzku, čekala na čas, který mohli trávit společně. Čekala.
Kolik let čekala…na manžela s teplou večeří, na pohlazení, na jeho návraty… Teď čeká opět. Na koho? Na co? Žena si u osvícené výlohy uvědomuje, že je opět naivní… Uvědomuje si, že je to vlastně hra. Hra s časem a city. Jejími city.
Ulicí jde žena, míří kolem osvětlených výloh zpět domů. Ví, že svůj život nechce prohrát čekáním. Ne. V iluzi se žít nedá. Cit a rozum. Na misce vah tentokrát zvítězil rozum. I když se misky stále houpou, ví, že jednostranná láska není do života dobrá společnice. Ví, že láska si vždy čas najde a druhého nenechává čekat. Láska není hra.
Žena se zastavila u odpadkového koše. Odhazuje do něj sáček od čokoládových bonbónů a s ním i čekání. Její krok je najednou rázný, odhodlaný. Ví, že touha po lásce je přirozená. Ale taky ví, že ne za každou cenu. Pryč s čekáním na kousek společného času, pryč s čekáním u teplé večeře. Promarněný čas.
….a život máme jen jeden….