Ani v útlém dětství, ani v dobách mladistvého rozpuku jsem nijak zvláště neholdovala sportu.
Bohužel.
Patřila jsem spíše k třídním knihomolům, s učitelkou češtiny jsem měla moc pěkný vztah.
Ovšem v tělocviku, s usilovnou pomocí tělocvikáře, jsem ani napotřetí nepřeskočila přes kozu. Leda tak šejdrem. Tento všeobecně oblíbený předmět byl mou noční můrou.

Šplhat neumím dodnes a kotrmelec vzad? Škoda mluvit!

Jenže jsem po dědečkovi Janovi z otcovy strany zdědila šlachovitou postavu, ve které se docela ztrácí bábovky i zmrzlina, kterou tolik miluji, i pár pytlíků smažených brambůrek zakamufluji.
Čímž chci říct, že na stará kolena vypadám, když přimhouřím obě oči, jako bývalá sportovkyně. Klamu tělem.
Takže nevypadalo vůbec divně, když jsem v dobách hledání vlastní rovnováhy objevila kousek od mého bydliště bazén s přihřívanou vodou.
Jako že to tak mělo být.

Osud.

Podvědomě jsem o bazénu věděla, ale viz výše mé vyznání o vztahu ke sportu mně to bylo šumafuk. Však to také bylo tak, že jsem si tímto směrem jela koupit něco nového na sebe, nikoliv sportovat! Konkrétně botičky. Postihly mě starosti a podle psychologů se má smutek tímto způsobem zahánět – byl vlahý květen a já před prodejnou obuvi uviděla šipku s nápisem: Bazén otevřen, voda 29 stupňů. Z nějakého náhlého popudu jsem se po směru šipky jela zvědavě kouknout.

Ještě teď cítím tu zvláštní vůni vody a chlór to není. Byla opravdu teplá, lákala a vábila. Zajela jsem domů pro plavky, na nákup obuvi docela zapomněla a od té doby se datuje mé téměř každodenní plavání. Mé odevzdávání starostí do vody.

Objevila jsem Ameriku. Voda jako antidepresivum, pohlazení po těle i po duši.

Stejné přitahuje stejné, takže netrvalo dlouho, tváře v bazénu přestávaly být neznámé. I když mužskou společnost nevylučuji, většinou jsme byly složeny pouze z žen. Kulantně se možná dá říct, že s námi žádný chlap dlouho nevydržel…..tedy ve vodě. Byly jsme bazénové kamarádky, od jara do pozdního podzimu. Od napuštění do vypuštění bazénu. Místo, o kterém píši, je určeno nejen pro blízké prosperující lázně, ale i pro širokou veřejnost. Několikrát mi pomohl najít sílu, řešení, utěšil bolest. Spolu s kamarádkami, dávno už nejen bazénovými.

Pokud budu mluvit za sebe, pro mne je tohle nečekané původně bazénové přátelství velikým přínosem. Vším dohromady.

Sportováním, otužováním, kamarádstvím.

Sama bych už do sebe neřekla, jak moc se budu těšit na plavání, na všechny známé. Všechno je možné, v jakémkoliv věku, v jakékoliv situaci. Jen se člověk nesmí proti změnám předem uzavřít.

Dokud ještě žijem, je všechno OK.