Vešli jsme do divadla, jednoho z těch malých, městských, zadem přes vrátnici, dolů po schodech a kolem druhé vrátnice.
Všechno se mi zde zdálo malé. Úzká chodba, kterou ještě více zužovaly tmavé a těžké závěsy, malá šatna s otevřenými dveřmi, průhled na jeviště.
Šetřilo se tu místem, jak se dalo, i to jeviště mělo rozměr plácku na fotbal, pokud takové plácky ještě vůbec existují.
Kolem nás prošli dva mladíci v montérkách, táhl z nich pot, jeden měl dřevěné prkno přes rameno. Asi kulisáci.
Jack neomylně směřoval k bufetu, jako kdyby zde už někdy byl. Otevřel dveře a snažil se prohlédnout zakouřeným prostředím, aby zjistil, kdo se v místnosti nachází.
Šlo spíše o malou kantýnu, vpravo prodejní a výdejní pult, vlevo asi pět dřevěných stolů jako v restauraci třetí cenové skupiny. U dveří věšák. Záclony několik desítek let neprané a světlo zvenku se jimi marně snažilo proniknout do místnosti.
„Holy shit!“ zaklel Jack najednou. Přestal jsem ho poznávat. Zhroutil se do sebe, nevěděl kam s očima, tohle že je ten sebevědomý chlápek?
„Pojďme pryč,“ otáčel se ke dveřím, ale v té chvíli se ta černovláska, díky níž Jack ochabl, otočila a upřela na nás velké hnědé oči. Samozřejmě jsem ji poznal, ostatně by ji poznal každý, kdo chodí sem tam do kina na české filmy.
Černovlasá herečka své oči přimhouřila, snažila se vzpomenout, něco si vybavit, ale Jack už vyrazil dveřmi na chodbu k té druhé vrátnici pod schody, a mne táhl za sebou.
„Co se děje? To byla Klára...?“
„Jo, to byla Klára ta a ta. Padáme odtud pryč.“
„Ale proč?“ nechápal jsem.
„To je na dlouhé povídání. Třeba mě nepoznala. Přece jen jsem tady byl naposledy před patnácti lety...“
V tom zmatku jsme místo doprava odbočili doleva a ocitli se na jevišti. Zrovna ve chvíli, kdy někdo, nejspíše technik, zkušebně zapnul světla.
Stáli jste někdy v plných světlech na jevišti? Nemusíte ani být herec. Domluvte se třeba s kamarádem ze zákulisí divadla. Ten pocit stojí za to.
Jako kdyby se do vás a do vašich očí opřelo tisíc sluncí. Nevidíte nic. Jak v tom jasu mohou herci hrát, a dokonce někdy vidět někoho v hledišti, mi zůstane nadosmrti záhadou.
Vypotáceli jsme se slepí do dveří, ale omylem do truhlárny vzadu, kde se na nás dívali jak na blázny. Závějí hoblin jsme se protáhli do dlouhé šatny, s kusy oděvů a kostýmů rozházených různě po skříňkách, poličkách a věšácích, i odtud čpěl pot, u zdi stojí poličky plné různého haraburdí, propriet, rekvizit, ale i různých nástrojů, vrtaček, klíčů, kufříků, a dále od nás stolečky a židle se zrcadly pro herce, s různými drobnostmi volně poházenými po deskách stolů, od šminek přes osobní věci po láhve s pitím, a ne vždy nealkoholickým.
Další dveře nás zavedly zpět na jeviště, ale z druhé strany, v portále jsme se zamotali do opony, stažené ke straně, v okýnkách osvětlovačů jsme viděli pobavené obličeje, a konečně se nám podařilo trefit správné dveře do oné úzké chodby s tmavými a těžkými závěsy, minuli jsme otevřené dveře bufetu, vrátnici a hurá po schodech pryč.
Jack je bral po dvou, jak skoro běžel pryč z divadla. Nahoře na chodníku se zastavil. Vydýchali jsme se, smetli ze sebe piliny a hobliny.
„Jak moc se člověk může změnit za patnáct dvacet let?“
Dalo mi práci sledovat, co tím myslí.
„A jak moc se změnila ona?“
„Právě, přišlo mi, že moc ne.“
„Vy se jí bojíte, něco vám udělala, nebo co?“
„Nestarejte se.“
Opravdu, choval se najednou jak zamilovaný studentík! Tak tohle mi k němu nesedělo ale vůbec. To bude materiál k článku, to vám povím. Zamilovaný blázen.
Jackovi zapípal mobil. Přečetl si SMSku.
„No vidíte, stejně musíme do Bartolomějské. Dozvíme se něco o tom, jak se dá zabít pádem z výšky.“
„Úchvatné!“ rýpnul jsem si ironicky. Ale Jack se odmítal dál bavit. Setkání s Klárou, i když takto na dálku, ho pěkně sebralo. To by mě fakt zajímalo, co za tím je.
Zvlášť, když si cestou povzdechl: „Škoda, že teprve až z odstupu člověk ví, které časy byly zlaté, že to není v tu chvíli.“