„Kolem třetí šel Pohanka na sraz s jedním dlužníkem. Šel mu nabídnout nějaký politický change a zdá se, že dlužník na to přistoupil. Tohle jsem nezjišťoval já, ale chlapci z hospodářské, a nemám důvod jim nevěřit. Schůzka se odehrávala v Tančícím domě a trvala dvě hodinky. Pak odjel Pohanka domů za jedním politikem, nebudu jmenovat, a on by to stejně popřel, a pravděpodobně rovnou domlouval podmínky.
Odtud pak jel do Dejvic, kde v té předražené restauraci toho Itala z televize slavil narozeniny Budíkův kolega z Národního, Dostál. Pohanka nikdy neopomněl vymést podobné akce. Nejenom, že mohl navázat nové potřebné kontakty a u těch starých si ověřit, zda stále ještě fungují, ale taky neměl důvod za jídlo a pití platit. Přestože oficiálně byl zadlužený až po uši, na kontě měl pár milionů. Respektive samozřejmě ne on, ale jeho matka. Té je to jedno, protože je s Alzheimerem v jednom ústavu. A o konto se jí stará milovaný syn. To jen tak bokem.
Ale, to vám je divná úměra, čím je kdo bohatší, tím je často větší žgrd.“
„Cože to?“
„Lakomec.“
„Aha.“
„Nu, a s touhle oslavou nám začínají problémy. Zúčastnilo se jí docela hodně hvězd současného šoubyznysu. A i když má většina z nich dohodu s bulvárními novinami, že o nich budou psát klidně i vymyšlené bulvární zprávy, tohle se jim moc do krámu nehodí. Víte, jaký průšvih by nastal, kdyby se smrt Pohanky provalila bulváru? Být to na oslavě Paroubkových narozenin, nikdo by neváhal o tom psát, ale takhle... Vždyť se zúčastnily i některé politické špičky!“
Tiše jsem hvízdl. Mezitím nám přinesli další malé hrnečky s kávou. Zkušeně jsem se nesnažil hned upíjet a trpělivě čekal. Po minutě jsme se pak oba napili. Po téhle kávě zůstávala chuť oříšků. Jack mne pozorně a vesele sledoval přes okraj svého šálku.
„Jednou vám dám rychlokurs pro baristy,“ smál se. „Abyste věděl, co je káva a jak skutečně chutná. Ten český turek je totiž hrozné barbarství. I pro Turky.“
Odložil šálek stranou a vytáhl jeden papír.
„Jak jsem říkal, podezřelí jsou všichni. Všechny Pohanka buď nějak podvedl, okradl, šlápl na kuří oko, věděl o něčem, díky čemu mohl vydírat. Takže jsme zkusili udělat takový rychlý předvýběr. Jedna zpěvačka ráda skáče s padákem – šup s ní na seznam. Má někdo v oblibě bungee jumping? Je na seznamu. I když netuším, jak by se na střeše dal skákat bungee jumping směrem nahoru.“
Projížděl prstem jednotlivá jména.
„Vida, tady je dokonce jako host nějaký Dallmayr,“ pobavilo Jacka. „No holandský kafe, přece. My o kávě...“
Dojel na konec seznamu, list otočil, ale tam už žádná další jména nenašel.
„Máme v oddělení pár rešeršerů a ti projíždějí další možnosti. Příbuzenské vztahy, bývalí kolegové z práce, podniků... Což je v tomto případě hodně těžké, protože tahle branže je malý píseček a každý s každým už někde dělal. Sestavují se jiné seznamy, komu Pohanka nejvíc dlužil a koho nejvíc okradl. Nejvíc asi poškodil tu nemocnici v Brně, jenže tam jsme nenašli nikoho, kdo by měl spojitost s oslavou.“
„No a ta oslava kdy končila? Nebo kdy šel domů?“
Jack pokrčil rameny.
„Bingo! To je právě to, co nikdo neví. Číšníkům jsou podobní hosti spíš protivní, jen doufají, že nakonec dostanou zaplaceno. Většina vám potvrdí, že herce, zpěváky a sportovce nemají rádi, ti že se často chovají hodně namyšleně a vymýšlejí si ptákoviny. No a Pohanka byl ukradený i těm ostatním. Ostatně, jako jsou všechny ty rádoby hvězdy ukradené ostatním rádoby hvězdám. Všechny ty vztahy jsou jen naoko a jen, dokud z toho plyne nějaká sláva, prachy a někdy i moc.“
Tohle jsem nevěděl, nebo spíše tušil, ale když se to řekne na plnou pusu, zní to jinak než podezíravé myšlenky, že by to tak asi mohlo být.
„Takže nevíme. Nevíme, v kolik odešel, s kým odešel, ani kam odešel. Taxík si nebral, ptali jsme se všech taxíkářů okolo i na dispečinku.“
„Jak to tedy budete řešit?“
Podíval se na mne úkosem.
„To je právě to. Hodně případů se dá vyřešit rychle. Většinou jde o příbuzného, nebo vraždu z vášně, častěji pro peníze, a vrazi nejsou žádní géniové, jak se vám snaží nakukat filmy a televize, takže nebývá problém je brzy chytit. Ale jednou za čas se dostaví podobný oříšek. A pak nezbývá, než zkoušet všechno.“
Znovu upil.
„To znamená, hledat vazby, souvislosti, vztahy, málo známé nebo neznámé spojitosti. Rozhodit takříkajíc sítě. Někdy chodit dům od domu. Zkoušet. A hlavně...“
Nechal významně větu nedokončenou.
„A hlavně?“ zeptal jsem se dychtivě.
Pak se Jack Linné smutně pousmál.
„A hlavně čekat. Hodně podobných případů se vyřeší tím, že počkáme, až někde něco vypluje samo. Jako že často vypluje.“
Nějakou dobu jsme seděli v tichu.
„To je... to je ale tristní, ne? A ubíjející.“
„Je. Všechny možné stopy máme zaevidované, spojitosti podchycené. Snad. Podezřelých stejně jako nigerijských spamů v mejlu. Takže budeme čekat. A prudit. A to teď dělám já. Píchám do vosího hnízda.“
Jack si vyžádal účet a mé svolení, zda mne může pozvat, s čímž jsem rád souhlasil.
„Takže, jestli to dobře chápu., vy do toho vašeho časopisu teď máte psát o mně? Nebo o tomto případu? To nevím, jestli vám otisknou.“
Jack s díky zaplatil.
„Sám taky nevím, co to šéfa chytlo. Ale on spíš chtěl článek o vašich neortodoxních metodách.“
Jack mávl rukou do prázdna.
„Bullshit! Jaké neortodoxní metody? Prostě kolem některých věcí nemám důvod chodit v rukavičkách. A zvlášť ne tady v tom případě. Všichni se baví jak na festivalu v Acapulku nebo Riu, ale všichni okolo jsou jim jedno, hrají jen pro sebe a na sebe.“
V hlase mu zazněla trpkost. Teprve o hodně později mi pak pověděl o svém příběhu, kdy se nechal obalamutit svou spolužačkou Nataschou, tehdy slavnou modelkou, a co z toho bylo.
Podíval se na hodinky a unikl mu povzdech.
„Nu, tak v divadle by už měli být herci v bufetu, jdeme si pro ně. Připravte se, že budu zase prudit.“