Jack se zatvářil jako malý kluk přistižený při činu, ale hned zvážněl.
„Víte co? Pojďme si vážně někam sednout. Řeknu vám, co víme, kdo je podezřelý a jakým směrem vedeme pátrání.“
„A už jste někoho zatkli?“
Podíval se na mne jako otec na dítě, kdyby prohlásilo, že sluníčko je modré a hranaté. Mezitím jsme prošli dveřmi ze střechy do chodby, pohrdli výtahem a scházeli dolů těch několik pater pěšky.
„Vy píšete do časopisu o kriminalistice?“ ujistil se Jack.
„No, ano.“
„Tak jak mi můžete dávat tak blbý otázky? Copak nevíte, jak se vede vyšetřování?“
Zaskočil mě. Co jsem mu měl říct?
„Po pravdě řečeno, nevím. Ale to je na delší vysvětlování.“
Jack se podíval na hodinky.
„Další herci budou vzhůru nejdřív v jedenáct, času máme dost. Zajdeme na kafe tady kousek do jednoho dvora, tam dělají dobré espresso, a můžeme probrat všechno. Vás, případ, podezřelé, vyšetřování.“
A tak jsem mu povyprávěl, jak v dnešní době krize člověk, který překročil čtyřicítku, už je odepsaný a má problém sehnat práci. I když jsem měl v novinařině a přidružených povoláních slušnou praxi, včetně překladatelství, poté, co před skoro dvěma lety jsem o jedno místo přišel, měl jsem problém nové získat.
Dělal jsem z domova nějaké překlady, korektury a články, odepisoval na inzeráty, na které nikdo neodepisoval mně, a pokud ano, tak všichni stejnou větou: „Nesmírně, ale nesmírně si vážíme vašich znalostí, ale při výběru jsme dali přednost těm, kteří lépe splňovali naše požadavky.“
Což se stalo nechtěně vtipným tehdy, když jsem se hlásil na místo a do firmy, kde jsem předtím právě na tom samém místě kdysi pracoval.
Některé inzeráty patřily do světa absurdního humoru – hledali redaktora se znalostí češtiny, stylistiky, pravopisu, praxí, aby uměl dělat korektury, což všechno bych splňoval. Jenže pak bývala k těmto podmínkám přifařena ještě jedna – abych jako novinář uměl buď účetnictví, nebo truhlařinu či vietnamštinu.
Servery s pracovní nabídkou umožňovaly uložit si svůj profil a posílali vám pak e-mailem nabídky podle zadaných dovedností. A tak mi chodila upozornění, kdy člověk netušil, jak s novinařinou může souviset account manager, či dokonce mechanik sázecího stroje.
A tak když soused, který u policie vyučoval autoškolu, naznačil, že sice za malý peníz, ale hledají redaktora pro kriminalistický časopis, a že by se mohl přimluvit, zkusil jsem to. V této chvíli mám za sebou měsíc zkušební doby. O kriminalistice tuším zhruba tolik, co o truhlařině, tedy to, co jsem si někde přečetl. O kriminalistice v detektivkách a o truhlařině v životopise jistého Josefa a Ježíše.
„Ale to téma je o hodně širší. Jak se třeba berou na různá místa študáci, kteří sice dělají chyby, ale pracují 16 hodin denně za poloviční plat, nebo jak jinde sice naprosto neschopní lidé, ale s tvrdými lokty a kachním žaludkem dokáží udělat v jakékoliv firmě svůj malý tunýlek jen pro sebe a své známé.“
Jack přikyvoval.
„O tom všem vím. Co taky chcete po lidech ve státě, jejichž vlastní prezident krade veřejně propisky?“
„Ani nemluvte!“
„Buďte rád, že za chození do práce nemusíte platit vy jim.“
„Jo, to byste se divil. Hodně kulturních online časopisů nabízí práci redaktora nebo i šéfredaktora, kde odměnou není plat, ale zkušenosti nebo lístky do kina! Tohle taky nechápu!“
Jack viděl, jak se rozohňuji, a navrhl změnit téma.
„Tady projdeme touhle pasáží a jsme ve dvoře s kavárničkou, porovnejte to pak s tím patokem, co jsem vrátil. A budu povídat já vám o případu. Pokud zbude čas, tak i o metodách vyšetřování.“
Žasnul jsem, kolik Jack zná oproti mně, který v Praze žil tak dlouho, bočních pražských uliček a pasáží, jimiž si neuvěřitelně zkracoval cestu. Někdy časem se ho musím zeptat taky na něho samotného.
Skutečně jsme prošli uzounkou, špinavou pasáží, tlustá, neprůhledná čtvercová skla zde oddělovala vstup do nějakého podniku, panovalo zde šero a chlad, ze sklepů voněly mokré zdi a snad nějaké papíry, v koutech se decentně skrývala čerň špíny, jež pamatovala snad ještě vládu komunistického režimu.
O to více překvapil výstup z pasáže do prosvětleného dvora, sluníčko nás oba udeřilo do očí, okolní budovy se nepnuly do výšky, dokonce jsem zahlédl jeden strom, a samotný dvůr se skvěl čistotou a dokonce nějakými sochami, asi mladých umělců, uprostřed.
Po pravé straně od pasáže, směrem ke druhému východu ze dvora do dalšího průchodu stály na dvorku proutěné židle a stolky z šicích strojů. Dvorek mne okouzlil. Sem někdy musím zabrousit s manželkou a dětmi. Jak to, že to tady neznám?
Sotva jsme si sedli, objevila se milá, starší paní a Jack nám oběma objednal etiopskou kávu. Pak sáhl do své žebrácké mošny, jak jsem si v duchu překřtil jeho tašku přes rameno, a vyndal nějaké papíry. Trošku se jimi probral, pak si jeden vyndal.
„Tak tady to máme. Pohanka byl týden před svou smrtí v Karlových Varech.“
Jack se na mě zamyšleně podíval.
„Tam pojedeme taky, ale nechám na vaší úvaze, jestli chcete jet.“
„Pročpak?“
„Varům teď vládnou myslím tři ruské mafiánské kliky. Nemůžu vám zaručit, že to bude nějak bezpečné.“
Zarazilo mě to.
„Takže my půjdeme do nějakého mafiánského sídla?“
Jack se zahleděl na okrasný keř, který zde rostl za nízkým plůtkem.
„Ne, my půjdeme za místním patriarchou pravoslavné církve.“
„Cože?“ nechápal jsem.
„Mno, proč si myslíte, že se ty mafiánské kliky ve Varech ještě nepovraždily? Protože to tam všechno někdo musí mít na povel.“
„Ale patriarcha? To je něco jako kněz, ne?“
Jack si povzdychl.
„Když to se taky těžko vysvětluje. Pokud o tom nic nevíte, ano, vypadá to tak, že patriarcha je hlavou místní ruské mafie. Ale on se spíš tak nějak snaží to tam ukočírovat a jde na to přes víru. Takže hlavy mafiánských skupin se mu skutečně zpovídají. V obou slova významech.“
Jack kreslil prstem po stole a servírka nám mezitím přinesla v malých šálcích, což mne překvapilo, kávu. Voněla po čokoládě. Když odešla, Jack pokračoval:
„Patriarchu znám osobně, on je vlastně hrozně hodný člověk. Nebudete tomu věřit, ale poprvé jsme se potkali v čistírně oděvů.“
Zasmál se té vzpomínce.
„Ostatně, kdo myslíte, že ve Varech financuje jinak prodělečný filmový festival? Stačí zajít na nějakou recepci a je jasno.“
Podobné věci mne udivily, ba mírně řečeno šokovaly. Člověk je sice v té naší malé, české střediskové republice zvyklý na ledacos, ale přece jen ty jednotlivé vazby a propojení mne začínaly děsit. A to nejspíše šlo jen o špičku ledovce.
„Je... je u nás víc takových propojení a vazeb?“ zeptal jsem se a chtěl se napít. Jack mi v tom rukou zabránil.
„Počkejte chvilku, nepije se úplně teplá. Dejte jí minutku.“
Chviličku jsme tedy pohrouženi v mlčení čekali, až uplyne potřebná doba, a pak jsem následoval Jackova příkladu a napil se konečně také. Zprvu se mi zdála hořká (a silná), ale postupně se chuť rozlévala v ústech a tvořila zajímavé tóny. Po obličeji se mi rozlil blažen výraz a jakmile to Jack zpozoroval, i on se dobře naladil.
Nějakou dobu jsme kávu vychutnávali. Ale pak se Jack vrátil k tématu.
„Já nedělám hospodářskou kriminalitu, ale co člověk sem tam zaslechne, ano, v republice jsou různá uskupení, ani se o těch lidech nikde moc nepíše, a ti rozhodují. Ale tohle bych nechal být, jinak se z deprese nevymotáme. Naštěstí rozhodují jen tam, kde jde o prachy.“
Znovu upil kávu a vrátil se k papírům.
„Každopádně ty Vary si ještě rozmyslete. Takže. Pohanka v tu neděli vstával pozdě – noc předtím se konal nějaký večírek celebrit, jakých teď kvůli bulváru probíhá tucet do víkendu, on se tam slušně opil, zfetoval a domů do své vily si vzal tu modelku, co jsme u ní byli včera, jak o sobě tvrdí, že je buddhistka.“
„Jak jste jí vzal víno a něco z vázy.“
Mávl rukou, jako by odháněl dotěrný hmyz.
„Jak si sám pamatujete, nic moc jsme se o ní nedozvěděli, protože to přehnala taky, takže si pamatuje houbeles. To je ten problém s některými rádoby umělci. Všichni chlastaj nebo se zfetujou, a pak si nic nepamatují. Ostatně, viděl jste Budíka. Kdyby dneska v Národním neměli generálku, vyspával by doma opici taky, klidně do poledne. Tihle umělci jsou noční ptáci.“
„Jestli to dám dohromady, tak ta modelka tvrdila, že vstávali kolem jedné po poledni, objednali si pizzu, ještě trochu si zadováděli, koukali na televizi a kolem třetí Pohanka někam šel a ji v podstatě z vily vyhodil.“
„Tak. Ano, dáme si ještě jednou kávu. Máte Panamu? Ratibor Strašil Hartmann? No výborně.“
A aniž by se mne zeptal, objednal druhou rundu, jestli se to tak u kávy říká.