Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

4. kapitola: Je půlnoc

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Vlastně jsem se ani nedíval, kam jdeme. Naštval mě, a dost. Ztropí naprosto zbytečnou scénu, Amík jeden, a cítí se jako king. Měl to vypít, jako by to vypil každý, a držet klapačku, jako by držel každý. Jo, v tom jsme dobří. Držet klapačku a krok.

            Protože jsem se nechal vést, poněkud mne překvapilo, že jsme po Národní kolem kostela voršilek došli k Nové scéně Národního divadla (naprosto nepochopitelně jsme museli obejít celý blok, místo abychom prošli jen nádvořím). Jack vplul dovnitř, jako by mu to zde patřilo (nabob jeden!), vrátnému jen pokynul a hnal mě k výtahu.

            „Co tady děláme?“

            „Uvidíte,“ posunul mne dlaní do výtahu, abych nezdržoval. Zkoumavě mne opět přeletěl pohledem, ale pak se zadíval jinam a nic nekomentoval.

            Moderní chromovaný výtah se zrcadly, až příliš bledým osvětlením, díky němuž si člověk připadal spíše jako upír, nás vyhodil v posledním patře. Jack se automaticky vydal k požárnímu schodišti a když viděl, že otálím, vrátil se, chytil mne za ruku a doslova vlekl za sebou.

            „Tam už je jen strojovna a střecha,“ namítl jsem.

            „Jistě. Kam myslíte, že jdeme?“ odtušil suše.

            A je to tady, řekl jsem si, chce mě shodit ze střechy.

            „Ale prdlajs,“ zavrčel Jack, „nikdo vás nikam házet nebude. No nekoukejte, to by pochopil i blbej, co si myslíte.“

            Došli jsme ke dveřím na střechu, Jack v příruční taštičce našel policejní univerzální klíče a jeden použil. Pak mne pustil prvního.

            Váhavě jsem vylezl na střechu Nové scény. Ten pohled mi vyrazil dech.

            „Panebože!“

            „Nerouhejte se,“ zaznělo mi za zády.

            Výhled na Petřín, na Strahov i Vltavu a Karlův most, a samozřejmě na Pražský hrad, mne dostal. Vypadalo to jako Maroldovo panoráma, jako velkolepé plátno renesančního mistra. Podobně jsem se cítil naposledy, když se přede mnou otevřel výhled na Liščí horu a dole Pec pod Sněžkou a na Sněžku samotnou, tehdy navečer, když nad Liščím zapadalo krvavě rudé slunce a člověk měl pocit, že se v té horské hlubině utopí, případně že do ní může skočit stejně, jako se skáče do bazénu.

            „No, tak jsme se pokochali, a můžeme přejít k práci, ne?“

            Slova zněla uštěpačně, ale tón ne. Dělal si ze mne ten chlap legraci?

            „K práci? Tady? Co tady je zajímavého? Proč jsme vlastně tady?“

            Jack došel ke zpola setřenému obrysu lidského těla, křídou vyvedeného opodál. Ledabyle na obrys ukázal.

            „Zdeněk Pohanka. Tady ho našli. V pondělí v šest deset ráno, plus minus pár minut, když si vrátní a ostraha střídali služby, ho tady našli. Hm, to už jsem říkal...“

            Rozhlédl jsem se. Střecha byla plochá, s nízkým zábradlíčkem. Strojovna výtahu asi dva metry od nás.

            „Tady? Co tady dělal?“

            Jack se poškrábal ve vlasech.

            „No, to bych taky rád věděl. Nejen já, ale celá krminálka.“

            „Jak to?“

            „No, jak bych vám to...“

            „Zastřelili ho tady? Podřízli? Z vás to leze jak z chlupaté deky,“ vztekal jsem se, ale z poloviny naoko.

            Jack nejistě přešlápl z nohy na nohu.

            „Zavolali jsme samozřejmě výjezdovku, doktora. Výjezdovka nic nenašla, až na placatku od slivovice. Otisky prstů patřily Pohankovi, jiné tam nebyly. No a doktor...“

            Jack se zadíval přes ono nízké zábradlíčko k Vltavě a natolik jsem ho znal, že jsem vytušil, jak se vnitřně směje.

            „No a doktor konstatoval smrt pádem z výšky.“

            Jack se na mne schválně nedíval. Dobře udělal. Chvilku mi trvalo, než jsem informaci strávil. Pak jsem se podíval nad sebe, na čistě modré nebe, kde v té chvíli proletěli nějací racci. Vzápětí jsem se musel zatvářit jako naprostý idiot, neboť jsem se tak cítil.

            „Moment. Pád z výšky?“

            „Ano,“ odvětil Jack a oči se mu smály.

            „Hm, takže ho zabili někde jinde, třeba spadl ze schodů, a sem dovlekli?“

            Jack zavrtěl hlavou a našpulil rty.

            „Ne ne, zemřel tady, na tom místě. S tělem nebylo nijak manipulováno.“

            Znovu jsem se zadíval na místo, kde tělo leželo, rozhlédl jsem se a nakonec bezradně rozhodil rukama.

            „Já to nechápu. Jak, Kristova noho, mohl imrvére tady umřít pádem z výšky?“

            „Co furt klejete? No, zajímalo by mne, co vymyslíte.“

            Ukázal jsem k domečku strojovny.

            „Že by nějak spadl z té strojovny?“

            „Z výšky necelé dva metry? Nu, to bývají smrtelné pády, to vám povím.“

            „Nedělejte si ze mne legraci,“ utrhnul jsem se na něho. Stále zoufaleji jsem se díval kolem sebe. Ta budova vlevo, co dřív v ní bývala restaurace, měla střechu níž. Vpravo střecha staré budovy Národního divadla se klenula výš než ta naše, avšak to by nezvládl skočit ani mistr světa ve skoku do dálky, protože to mohlo dělat nějakých dvacet metrů, ta díra mezi námi.

            „Čtyřicet osm. I to jsme měřili. Tedy náš technik.“

            Jistě, Jack sledoval, kam se dívám, a nejspíš v pondělí tady na střeše uvažovali podobně a stejným směrem.

            Poškrábal jsem se ve vlasech stejně jako před chvílí Jack. Tohle tedy byla záhada, to vám povím.

            „Takže jak? Vypadl z letadla?“

            „Koridor letadel z Ruzyně vede tamhle nad Prahou 6, přes Barrandov a na Modřany,“ opisoval Jack rukou trasu. „A žádné soukromé letadlo nad Prahou nemůže bez svolení létat, hlavně ne o půlnoci, kdy se to stalo.“

            To Jackovi připomnělo písničku, podezírám ho, že od Elvise, a začal si ji polohlasně pobrukovat:

            „Wishing I could be the man, I try to. Hating me for wanting you to be with you. Knowing you don‘t love me like you used to. But it‘s midnight, oh, and I miss you... It‘s getting late... Asi byste mi nechtěl dělat chór?“

            „Kuš!“

            „Tak pardon,“ div se Jack neurazil. Někdy mne překvapovalo, jak dětinsky se dokázal chovat oproti předchozímu stylu chování.

            „I ought to go to bed to try to straighten out my head and just forget you. Oh, but it‘s midnight and I miss you...“

            Dalo se skoro hmatatelně sledovat, jak Jack přechází do nostalgické nálady.

            „Echm, chm. A co rogalo?“

            Jack se na mne podíval, jako kdyby mne viděl poprvé, V očích se mu zračil jakýsi vnitřní smutek. Velký vnitřní smutek. Zaskočil mne ten pohled, nedokázal jsem jej definovat, ani pojmenovat, neměl jsem k němu klíč.

            Pak si Jack přejel rukou po tváři, rukama prohrábl vlasy, prsty dlaní spojil vzadu na týlu. Povzdychl si.

            „Ať to zkrátíme. Zkoušeli jsme hledat vrtulníky, vojenské i soukromé – těch u nás naštěstí moc není, patří především členům vlády. Rogalo nás taky napadlo, ale pokud na něm letěl Pohanka sám a tady spadl, kde je to rogalo? Nenašlo se. A dva lidi se na rogalo nevejdou. Tedy, pokud by byli hubení, pak možná, ale Pohanka vážil ke sto kilům. Podobně s paraglidingem. Balón nás taky napadl, ale i balóny jsou registrované a žádný tady tou dobou neletěl. A těžko někdo sestavoval balón načerno doma, aby zabil Pohanku. To šlo udělat jednodušeji. Napadla nás strojovna výtahu, ale jednak je daleko, a za druhé je nízká. Ověřili jsme si také, že tu tou dobou nestálo žádné lešení, nic se neopravovalo.“

            Jack se odmlčel.

            „A co tamhleta anténa,“ zkusil jsem ještě jeden pokus. Jack se podíval na anténu pro televizní příjem. Pak stočil pohled zpět na mne.

            „Zkoušel jste někdy lízt na anténu?“

            „Ne.“

            „Si to zkuste.“

            Tvrdohlavě jsem došel k anténě a zkusil na ni vyšplhat. Ohnula se k zemi, navíc jsem nohou zkroutil jednu boční tyčku.

            „Jasně, chápu,“ zavrčel jsem.

            Jack jen otočil oči k nebi. Nerouhal se tím?

            „Abych vám to dopovídal, napadl nás ještě jeřáb. Ale přece jen, v neděli, o půlnoci, na Národní, to si myslím, by si pár lidí asi všimlo.“ Pak se zamyslel. „I když při místní nevšímavosti si tím až tak nejsem jistý.“ A když uviděl můj výraz, rychle dodal: „Ne, jen si dělám nemístnou legraci! Samozřejmě se tady v neděli o půlnoci žádný jeřáb nevyskytoval. Takže teď víte vše.“

            „Skoro vše.“

            „Jak to?“

            „Za prvé jsou určitě nějací podezřelí, minimálně z té hospody, kde se pilo.“

            „To máte jaksi pravdu. Ano. Ale s těmi se postupně seznamujete také.“

            „Což mě přivádí k bodu dva. Co jste čajznul z vázy té modelky včera?“ 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Vyhrajte expedici s egyptology!

Neobyčejně zajímavá výhra. Tou může být místo v jedinečné egyptské expedici časopisu National Geographic. A kdo se o jedno ze tří míst může ucházet?…

Akční letáky