Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

3. kapitola: Smutný měsíc

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Poprosil jsem, jestli by mne do případu přece jen nezasvětil. Když už se známe jménem a tohle bude třetí den společného pátrání.
Jack kupodivu souhlasil. Sedli jsme si tedy do zahrádky blízké kavárny u kostela sv. Vojtěcha a on mi vyložil, oč vlastně jde. Puštěné rádio ani tak moc neřvalo, takže jsme se nemuseli překřikovat.

Zdeněk Pohanka, takový hochštapler, si vydělával hloupostí druhých. Kdysi vytuneloval jednu nemocnici s poliklinikou, založil za vydělané peníze privátní gynekologickou ordinaci, dostal se do parlamentu, kde přebíhal z jedné strany do druhé, podle toho, kdo mu nabídl za hlasování pro ně více, a pár let tomu zpátky pojal dokonce úmysl stát se jedním z nejgeniálnějších českých filmových a potažmo i hudebních producentů.

Jeho úmysly byly čistě počestné a úvahy o tom, že ve filmové branži se točí miliony a že případné dluhy a ztráty se dají odepsat z daní, převést bez rizika na jiný subjekt a navíc jsou několik, možná i desítek let nevymahatelné, tak takové úvahy v jeho rozhodnutí nehrály rozhodně, no ale rozhodně vůbec žádnou roli.
 

  • Podobně kdysi uvažoval jistý brněnský podnikatel Hošna a kdyby tehdy platily jiné zákony než dnes, kdyby tehdy nekšeftoval načerno s těmi Mercedesy nebo jakýmito auty a kdyby se nesnažil ujet dálniční hlídce, možná bychom měli zářný příklad, jak se podnikáním ve filmovém byznysu dá slušně vydělat.

Zdeněk Pohanka rovněž nedostal dostatek času, aby své producentské schopnosti prokázal. Nejenže se zvolna, ale zato hodně zadlužil, dokonce prý u mafie a v ruské enklávě v Karlových Varech, nejenže se jeho jediné dva vyprodukované filmy staly totálními kasovními propadáky (na něž dohromady přišlo asi kolem patnácti tisíc diváků), ale navíc musel zaplatit tučné odstupné své partnerce, rovněž slavné místní herečce, s podobnými hereckými „schopnostmi“, jaké má herec Budík. Jeden by si až myslel, že jde o příbuzné. Ale nešlo. Herecká neschopnost tedy není dědičná, ale půjde o virus. Český virus.

„V tom, jak si všude povypůjčoval, je právě problém,“ zkoumal u toho Jack pěnu kávy v šálku. „Ruská mafie, česká mafie, politici, kolotočáři, majitelé kasin, producenti, různí herci a herečky, zpěváci a zpěvačky, všichni měli několik desítek důvodů, proč ho zabít. Promiňte,“ zastavil Jack rukou kolemjdoucí servírku. „Jak dlouho se dělalo to espresso?“
„Cože?“ vyjekla servírka.
„No podívejte na tu pěnu, jak je černá, já bych to šacoval tak na tři čtvrtě minuty.“
Jack trochu upil a ušklíbl se odporem.
„No bodejť.“
„Dyk je to jedno, né?“ protáhla mírně zpruzená servírka.
„Jedno je kolečko u trakaře, říkala moje babička. Ale říkáte si kavárna, tamhle to máte dokonce na ceduli, tak byste snad měli umět dělat espresso. Néé?“ protáhl nyní Jack.
„Já to nedělala,“ bránila se servírka.
Jack jí dal nedopitý šálek do ruky.
„Tak tomu, co to dělal, tuhle břečku vraťte. A jestli mi neudělá pořádné espresso, odmítám to zaplatit.“

Zdroj: www.Thinkstock.cz, archiv autora


Servírka odešla k chlápkovi za barem, kde spolu chvíli vzrušeně diskutovali. Zalétlo sem pár slov jako „prudil“, „debil“ a podobně. Necítil jsem se v této situaci moc dobře. Od ostatních stolů k nám také nápadně nenápadně pokukovali.

Chlápek od baru se přihrnul jak velká voda.
„Vám prý nechutná moje preso?“
„Nevím, co je preso. Možná stroj na lisování. Ale pokud myslíte espresso, ano, nechutná mi.“
„By mě zajímalo proč.“
„Mě by zajímalo, jestli máte vůbec kurz baristy. Jak můžete nechat dělat espresso tři čtvrtě minuty?“
 

  • Chlápek od baru vypadal, že si vykasá rukávy a Jacka vyhodí. Lidé v kavárně se těšili na šou a už si chystali foťáky a videa v mobilech.

„Hele, nepruď. Když ti nechutná, tak odprejskni.“
„Kamaráde, v Americe bys s tímhle přístupem nepřežil ani den. Tam je zákazník pán.“
„Víš, co mi může celá Amerika, viď?“ div neřval barman.
„Podívejte,“ snažil se Jack habána uklidnit vysvětlením. „Mně jako hostu nechutná. Nechutná mi proto, že ta káva je špatně udělaná. Čekal bych buď vysvětlení, nebo omluvu. Ale ne vyhrůžky.“
Potil jsem se, přiznávám. Taková zbytečná šlamastyka kvůli šálku kávy. Pak jsem se úkosem podíval na Jacka a překvapilo mě, že se baví. Usmíval se pro sebe.
„Už jsem řek! Vypadni, když ti nechutná! Ser...“ chlápek od baru se rozhlédl po místnosti, „kašlu ti na takový kecy!“
Pár lidí si za jeho zády volalo servírku a chtěli zaplatit.

Zdroj: www.Thinkstock.cz, archiv autora


Barman šťouchl Jacka do prsou, dával mu tak najevo, aby se pakoval. Asi čekal, že Jack se zapotácí nebo po tom šťouchnutí udělá nechtěně pár kroků dozadu. Proto ho překvapilo, že Jack zůstal stát na svém místě, jako kdyby se nic nestalo.

  • Chlap od baru to zkusil ještě jednou. Jenže ve vhodné chvíli Jack uhnul, tak asi uhýbají toreadoři býku v aréně, a barman se zastavil až u vedlejšího stolu, kde převrhl skleničky a vylekal hosty.

V té chvíli se zvedl nenápadný pán, který do té doby seděl u zdi pod novinami. Vytáhl svůj průkaz.
„Inspekce?“ nevěřil svým očím barman. „Jste se na mě domluvili?“
„Ne, ani v nejmenším. Ale tady ten pán má pravdu,“ děl chlápek z inspekce. „Jak dlouho se má dělat správné espresso?“
„Nó, tak nějak půl minuty, né?“
 

  • Pán z inspekce pokýval hlavou, něco si zapsal. Pak se odporoučel. Jack se rozhodl následovat inspektorova příkladu. Ale předtím se ještě přitočil ke zkoprnělému chlápkovi od baru.

„Dvacet až dvacet pět sekund, kamaráde. Tlak na páce 15 barů v první chvíli, pak stačí devět.“
Když jsme vycházeli ze dveří, řekl Jack, že je mu z toho smutno na duši. A přísahám, v té chvíli v rádiu, jež měli v kavárně puštěné, pustili od Preslyeho písničku Blue Moon – takovou tu smutnou, táhlou.

  • A já se zase nic nedozvěděl.

„Já se vám omlouvám,“ pronesl na ulici Jack. „Ale mě to vždycky naštve. Řízek byste asi také nepodával syrový. A stejně tak je to s kávou, musí se dělat podle receptu. Protože pak je nejen nezdravá, ale taky hnusná a nedá se pít.“
„No jo, ale způsobili jsme tam pěkné pozdvižení,“ snažil jsem se argumentovat. Styděl jsem se ještě teď. Jack na mne zboku kouknul.
„Vsadím se, že se teď stydíte. Přitom na čí straně bylo právo?“

Zkusil jsem si celou situaci přehrát v hlavě. Pak jsem si vybavil, jak jsme byli s manželkou na společné večeři, donesli nám nedovařené těstoviny, a my byli nespokojení, ale ze strachu z incidentu jsme nic neřekli. Nedali jsme servírce dýško, to ji asi potrestalo! Ale my měli celý ten večer zkažený. A přitom – ano, na čí straně bylo právo?

Jack mne vedl bočními uličkami, jež jsem sám neznal, kolem vatikánské rezidence, a přitom dále vysvětloval:
„Je to jedna z věcí, proč některé lidi tady nemám rád. Proč mi vadí to přízemní pinožení... Řekl bych to jinak, ale nechci být sprostý. Raději žádný konflikt, raději si nezadat. Přitom jako host, jako platící host, máte přece právo dostat to, za co si platíte. Kdyby nám donesli Meltu místo kávy, asi byste taky ztropil povyk, co?“

Prudce se zastavil, až jsem do něho vrazil. Jak jsem si přemýšlel nad svým, vykolejilo mne to. Jack se na mě znovu podíval tím zkoumavým pohledem a pak si povzdychl:
„Asi ne.“
A co mě nejvíc štvalo, že měl pravdu. Ale místo, abych se zamyslel nad sebou, naštval jsem se o to víc na něho. 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky