Toho dne, ve středu, než jsme jeli na letiště, se mne Jack snažil naučit baristické alchymii. Protože to skutečně vypadalo jako nějaký obřadní rituál.

Jack odměřil určité množství zrnkové kávy, namlel ji a připravil přístroj na espresso. Vypulíroval a osušil páku, držák a přírubu, aby zde nebyla ani kapka vody.

„Káva nesmí zvlhnout. V Čechách existuje taková divná pověra, že se má káva uchovávat v ledničce. To je pitomost, protože pak zvlhne a ztratí chuť. Kávu stačí nechat ve skříňce nad kuchyňskou linkou. V nějaké nádobě, co se dá pevně uzavřít.“

Odsypal pak namletou kávu do páky, prstem zarovnal hladinku a vzal do ruky jakousi tyčku s rozšířeným koncem.

„A to je co?“ ptal jsem se.

„Temper.“ A když viděl můj nechápavý výraz, dodal: „Pěchovadlo.“

A tím rozšířeným koncem kávu v páce upěchoval. Páku pak zručně nasadil a nastavil 25 sekund.

„Hrnečky jsem dopředu nahřál, měly by být teplé, aby nedošlo k šoku z rozdílných teplot.“

„K šoku?“

Ale Jack to nekomentoval. Z trysek se začala hrnout temná tekutina do obou šálků, přesně 25 sekund a stop. Jack šálky odstavil.

„Káva se nepije vařicí ani horká, spíše vlažná, aby vynikla chuť.“

Vyčistil opět přístroj a pokynul mi, abych to zkusil také.

Dát nahřát jiné dva šálky jsem neměl problém. I ta zrnková káva se dala odměřit docela lehce, mletí v pohodě. Když jsem ji však sypal do páky, třásly se mi ruce, a když jsem měl zarovnat vrstvu do rovinky, doslova se mi už klepaly. Avšak tak nějak jsem to zvládl. Jack mi podal temper, vlastně pěchovadlo.

Snažil jsem se zatlačit, jak nejlépe jsem uměl, ale stejně se namletá káva v páce pořád přesýpala a posouvala, a tak jsem to zkoušel znovu a znovu, až Jack tak nějak uznal, že by to snad tedy šlo.

Nasadil jsem páku, nastavil 25 sekund a rozmístil šálky tak, jak jsem si myslel, že by asi měly stát, aby se do nich proud kávy dal zachytit.

Jack mi mezitím podal hrnečky s kávou, kterou před chvíli vařil on, abych ochutnal. Mělo to v sobě něco z čokolády, něco z ovoce, pomlaskával jsem si. Šálky s nedopitou kávou jsme naštěstí položili na druhý pult za námi.

Naštěstí, protože přístroj se nahřál a měl začít vypouštět kávu. Místo toho ale páka vylétla, výbuch vody a mleté kávy pod tlakem smetl oba šálky a na zemi se vytvořila louže z vody, kávy, páky a kousků bílého porcelánu. Jen tak tak jsme stihli oba uskočit.

Stál jsem tam jako opařené kuře. A nechybělo málo, skutečně bych byl opařen, a nejen já. Jack se začal smát, a po chvíli jsem se k němu přidal.

„Vy jste to tomu dal! To musíte dát pevně do těch drážek,“ ukázal mi. „No nic, pojďte se mnou, hadr a kýbl máme v komoře hned vedle.“

Když jsem tu spoušť v policejní kuchyňce po sobě uklidil, schoval Jack prozíravě přístroj na espresso a vytáhl jakousi nálevku s pístem.

„French press!“ oznámil jako na divadle. Nebo v cirkusu. „Pro vás jako stvořený.“

Dal do varné konvice vodu a nechal ji vařit.

„Mezitím si připravíme 30 gramů kávy. No?! Do toho! Na co čekáte?“ pobídl mne.

Tak jsem odměřil a nechal namlít 30 gramů kávy.

Když voda vařila, Jack z konvice mírně zalil dno nádoby, ta se zapařila, a vodu hned vylil.

„Nic mi neříkejte, aby nedošlo k šoku,“ uzemnil jsem Jacka.

„Ano, přesně,“ zaznělo překvapeně. „A teď tam dáme kávu.“

Vysypal jsem do nádobky kávu. Jack vzal znovu do ruky konvici.

„Poté, co voda vřela, počkejte vždycky asi půl minuty, aby měla potřebnou teplotu. A nejprve kávu ve french pressu zalejte jen těsně nad, aby se spařila. Začněte zalévat od středu, ve směru hodinových ručiček, a pokračujte ke kraji.“

Zalil kávu, jen aby se ponořila, počkal další půlminutu a dolil na 475 mililitrů. Opět směrem od středu. Pak to mírně promíchal lžičkou a nasadil píst.

„Teď chvíli počkáme,“ kouknul se Jack na hodinky. „Víte, jakou Češi dělají největší chybu, když si dělají kafe?“

„Ne.“

„Že si vaří turka. Ono se totiž po čtyřech minutách začnou z kávy uvolňovat ty nezdravé látky. Když to necháte projít espressem 25 až 30 sekund, nebo ve french pressu ty tři čtyři minutky, uvolní se zdravé látky, které zlepšují zažívání a čistí organismus. A nejlépe vynikne chuť. Po čtyřech minutách se začnou uvolňovat nezdravé látky, které naopak jsou pro žaludek a střeva nezdravé a způsobují bolení břicha, nadýmání a jsou močopudné. A teď si představte toho českého turka, kterého nikde jinde ve světě neznají, jak se v něm ten lógr louhuje někdy i půl hodiny, a někteří ho dokonce rádi křoupou mezi zuby.“

Jack se podíval na hodinky, stlačil píst a kávu přelil do hrníčků.

„Tohle,“ ukázal pak na french press. „Tohle by vám nemělo dělat problémy.“

Škoda, že už při předávání filmových cen jsem přestal počítat skóre. Nejspíše bych prohrál podobně jako nedávno se synem při fotbale.

Káva chutnala jinak, ne tak silně, ale ta chuť se v ní nacházela stále. V klidu jsme dopili, uklidili po sobě a vyrazili ke garážím.

„Měli by přiletět v poledne, než je odbaví, než najde kufry, to by mohl být venku tak ve dvanáct dvacet. Času máme dost. Radši to objedeme po tom novém okruhu, Dejvice budou zasekané. Nevím proč, ale ve středu bývá Praha zasekaná nejvíc.“

Jet před polednem Prahou je někdy o nervy. Postáváte v kolonách, popojíždíte o centimetry. Naštěstí jsme jeli opačným směrem než ostatní.

Jack pustil CD, ale když se spustilo opět Are You Lonesome Tonight (Are you lonesome tonight, do you miss me tonight? Are you sorry we drifted apart?) a on uviděl můj pohled, zase CD vypnul a povzdechnul si.

Abych odvedl téma, zeptal jsem se:

„Kde jste se naučil ty cirkusácké kousky?“

„Jak to myslíte?“

„No včera, jak jste tam skákal po té visuté hrazdě...“

„A jó, aha,“ zasmál se. „Tak já docela sportuju a někdy nás Steven učí pěkný kraviny.“

„Kdo to?“

„Steven Seagal. On je cvok, ale občas nás naučí i něco užitečného, jak jste viděl.“

„Steven Seagal u nás učí policisty bojovým uměním? To možná Chuck Norris, ne? Ten tady točil reklamu.“

„Ale né,“ smál se Jack. „Já su Čechoameričan, přece.“

Čímž mne dokonale uzemnil. Zvláště tím „su“.

„A strýček taky dělá u policie?“

Překvapeně se na mne podíval. Venku slunce pálilo jako o život, ale díky Bohu za vynález klimatizace do aut.

„Proč myslíte?“

„Včera jste mi slíbil, že mi řekne, kdo zabil Elvise Presleyho. Tak jsem si říkal, že jde asi o nějaký tajný případ. Nebo tak něco.“

Jack se na chvíli zamyslel.

„Mno, ano, tajný případ to vlastně skutečně je. Ale strýček dělá něco jiného.“

Zdálo se, že o tom dál nechce mluvit, ale pak viděl, jak jsem zklamaný, tak se opět rozesmál.

„Vám by člověk věnoval korunu. Strýček prostě dělá pro vládu. Ale víc vám říct nemůžu. Jak je to v těch filmech? Říct bych vám to vlastně mohl, ale pak bych vás musel zabít.“

„Jasně. Něco jako agent Mulder.“

Jack se pobaveně smál.

„Jo jo, něco jako agent Mulder.“

Už jsme se blížili k Ruzyni, když mne napadlo se zeptat ještě na něco jiného.

„Ehm, jestli to není moc tajné...“

„Copak? Zase něco ke strýčkovi? Zbytečně si ho nedémonizujte.“

„Ale ne. To ne. Jen jak se předávaly ty filmové ceny a vy jste zmizel...“

„Jó, tohle.“

Jack dal blinkr, odbočil, zamračil se do sluníčka.

„Já vím, že to ode mě budete brát možná trochu sobecky, ale prostě vám musí stačit, že večer jsem na zahradě zase opékal buřty na vidlích, a ráno jsem Kláru viděl jen v noční košili a ke snídani snědl její zeleninové jídlo, které uvařila. Ale co proběhlo, nebo neproběhlo, to bude holt na vaší fantazii, já si to nechám pro sebe. Oukej?“

Přikývnul jsem.

Zaparkovali jsme a došli přes autobusové zastávky a další silničky do haly.

Ruch letiště, vlastně letišť obecně, mne vždycky fascinoval. Kdysi jsem takto napsal milostnou sci-fi novelku Mrtvá z letiště aneb Pereat Mundus, jejíž začátek je popisem mých pocitů. Novelku mám někde v šuplíku, až se vrátím domů, podívám se, jak jsem tu náladu popsal.

Každopádně mne okouzlilo opět to množství lidí, spěchajících někam s určitým cílem, připravené na cesty do jiných krajin, a na druhé straně lidé čekající před východem na ty, kteří se z jiných zemí vraceli.

Dnes jsem navíc cítil lehké šimrání v břiše, protože o tom, že by někdo Elvise Presleyho zavraždil, jsem nikdy nikde nic nečetl, dokonce ani žádnou pořádnou konspirační teorii. To, že Elvis Presley spolupracoval s protidrogovým oddělením FBI, je známý fakt, podpořený i fotografií s prezidentem Nixonem, tuším.

A dost možná se někde objevila zmínka, že se třeba pro FBI stal nepohodlným, jenže to celé nedává smysl. V takovém postavení, v jakém Presley byl, mohl být pro kohokoliv jen přínosem.

Jenže – jak jste již zjistili – jsou mi detektivní práce a kombinační schopnosti poněkud vzdálené. Možná ve světě filmové detektivky bych se chytal, tam zná zákonitosti každý divák, ale v reálu bych patřil asi mezi prachmizerné detektivy. A tak zůstanu u toho psaní.

Na každý pád, kdo by nechtěl být zasvěcen – jen pro jisté kamarádské styky – do jakéhosi vládního tajemství, jež slibovalo vědět víc než kdokoli další – s výjimkou asi pár zasvěcených v americké vládě.

Že by Presleyho zavraždila bývalá manželka kvůli majetku? Jeho otec asi ne. Matka už nežila a sourozence neměl. Takže – jak mne Jack učil – zbývá někdo z rodiny a pak kolegové z práce (že by třeba ti, které těsně před smrtí vyhodil?) a spolužáci.

Jenže podobně jako Pohanka, i Elvis měl spojitost s hromadou lidí v byznyse, dokonce se tvrdí, že i s mafií. Že by třeba ta?

A nebo někomu jeho rodina šlápla na kuří oko, jako tomu bylo u Dallmayeroých. Podle toho, co mi říkal Jack, vzhledem k tomu, že není nikdo, kdo by zpochybnil jeho tvrzení, bude se asi skutečně celá záležitost brát jako nešťastná náhoda. Dallmayer tak bude nejspíše odsouzen jen za neposkytnutí pomoci, i když i to se dá zlehčit tím, že byl v šoku.

Díval jsem se na příletovou tabuli. Ve 12 hodin přistávalo letadlo z Dominikánské republiky. Když Jack viděl, kam se dívám, přikývl.

„Ano, strýček teď žije v Dominikánské republice a občas v Kostarice. Věděl jste, že odtud pocházejí jedny z nejkvalitnějších kávových zrn? Vlastně...“ Jack se jemně pousmál. „Vlastně mne umění přípravy kávy naučil strýček. On už je přece jen chvilku v důchodu, to víte, letos v lednu oslavil 76 let, a tak se zabývá ve volném čase různými věcmi. A mimo jiné se vyučil baristou. A pak to naučil mne.“

Jack pokrčil rameny.

„Jak prosté, milý Watsone,“ usmál jsem se.

Z východu konečně začali vycházet cestující. Říkal jsem si, jak asi bude Jackův strýček vypadat. Nakonec to byl od pohledu příjemný pán, který byl o trošičku vyšší než já, poněkud silnější postavy, ale ne tlustý, spíše vypracovaný, nahoře skoro plešatý, přesto se zbytky šedivých a bílých vlasů, zvláště vzadu a kolem uší. Působil chvílemi takovým bodrým moravským dojmem, až jsem si říkal, jestli také nejde o Moravoameričana, ale nejspíše ne, protože jeho angličtina měla takový přízvuk, že jsem těm dvěma v podstatě nerozuměl, co si povídají.

Strýček působil uvolněně, přesto však svým způsobem autoritativně a rozhodně. Inu, jestli dělal v tajných vládních službách, není se co divit.

Na očích měl strýček tmavé brýle, což jsem ocenil jako vynikající nápad, protože mne už to ostré slunce poněkud unavovalo. Jack nás seznámil, ale strýček neuměl česky a já ze sebe vykoktal něco jen lámanou angličtinou. Všichni tři jsme se tomu zasmáli, popadli jsme kufry a šli k autu.

Jestli mi má strýček říct, kdo zabil Elvise Presleyho, bude mi muset Jack překládat, jinak to nevidím.

Naložili jsme zavazadla do kufru auta (mimochodem, z jednoho báglu se linula jemná vůně kávy), strýček si sedl dopředu na místo spolujezdce a já dozadu. Než Jack se strýčkem nasedli, něco si řekli, mrkli na sebe a usmáli se.

Na tom by nebylo nic zvláštního, kdyby se pak nepodívali, stále ještě vysmátí, na mne, Jack s takovým poťouchlým výrazem nezbedného školáka.

Vyjeli jsme. Jack pustil klimatizaci, minuli jsme nájezd a dostali se na okruh. A tehdy opět zaznělo:

„Are you lonesome tonight?

Do you miss me tonight?

Are you sorry we drifted apart?“

Chtěl jsem na Jacka křiknout, aby ten CD přehrávač vypnul, ale pak jsem si uvědomil, že je vypnutý. Tím, kdo zpíval, byl strýček. Jack jemně přibrzdil a zastavil u krajnice.

Strýček přestal zpívat – od toho hlasu na CD byl k nerozeznání – a se smíchem se ke mně otočil. Pak si sundal tmavé brýle a já se díval do veselých, živých modrých očí, které se za tu dobu nezměnily, jež jsem znal a znáte je i vy z mnoha fotek či filmů, nebo obalů CD.

Musel jsem vypadat hodně zaskočeně a překvapeně, a jak Jack, tak „strýček“ se smáli, ale nijak urážlivě, zkrátka jako když se jim podaří výborný vtip. A také že povedl!

Chvíli mi trvalo, než se mi vše v hlavě srovnalo. Měl jsem spoustu otázek, ale postupně jsem si na ně sám našel odpovědi.

Podali jsme si ruce, já vykoktal něco jako:

„Nice to meet you.“

A on svým hlubokým hlasem odpověděl, že i jeho těší. Jack pak zařadil rychlost a pomalu jsme se rozjeli dál.

Říkal jsem si, proč mi to asi prozradili. Ale pak mi došlo, že i když bych o tom vyprávěl své manželce, svým rodičům, svým sourozencům, kdybych o tom napsal článek do novin, že by mi to stejně nikdo nevěřil a možná, že bych skončil brzy v nějakém hezkém, milém a šikovném blázinci, kdybych trval na svém.

Na každý pád jsem odpověď na danou otázku dostal. Elvise Presleyho zdá se zabil Elvis Presley.

A jak jsme tak jeli, začal strýček opět zpívat, a Jack se k němu hned připojil.

„Does your memory stray,

To a bright, summer day,

When I kissed you,

And called you sweetheart?“

Co mi zbývalo? Nakonec jsem se za všeobecného pobavení publika a svým falešným hláskem s nedokonalou angličtinou přidal také.

Pokud jste tuhle koncem jara zaslechli z jednoho vozu na okruhu tuto písničku, tak to jsme byli my.

„Do the chairs in your parlor,

Seem empty and bare?

Do you gaze at your doorstep,

And picture me there?

Is your heart filled with pain?

Shall I come back again?

Tell me dear,

Are you lonesome tonight?“

Poznámka: V knize je použita část přednášky z roku 2008 Zkušenosti ze znalecké praxe ve forenzní biomechanice Prof. PhDr. Jiřího Strause, DrSc., z katedry kriminalistiky Policejní akademie ČR Praha. Rovněž je v knize použita část studie organizace pro podporu a rozvoj nového cirkusu v České republice Cirqueon.

KONEC