Seděli jsme opět v Bartolomějské. Případ byl vyřešen. Hodně mne to zklamalo a dovolil jsem si stížnost směřovat na Jacka.

„Jak zklamán, proč?“ nechápal Jack.

„No, vyřešilo se to nějak rychle, ne?“

„Buďme rádi. Kdybyste mi neposlal ten ofocený článek, kdybychom se nedozvěděli, co jsme se dozvěděli, že se místo Nové scény měla stavět budova cirkusu, a kdyby v tom seznamu nebyl jeden jediný cirkusák, asi by se to nevyřešilo nikdy.“

„Ale,“ pokusil jsem se být zoufalý. „Ale co dramatická výstavba? Nějaký zvrat, napětí, falešný podezřelý?“

Jack mě poplácal po zádech.

„Vítejte v realitě. Jednou jsme s nějakým případem nemohli hnout skoro rok. A pak se vyřešil během deseti minut. Bez napětí, bez falešných podezřelých, ale řeknu vám, byli jsme rádi a večer se opili jak Dáni.“

Musel jsem vypadat hodně sklesle.

„To kvůli tomu článku? Aby to vypadalo dramaticky a mělo spád a napětí a čtenáři se snažili hádat, kdo je vrah?“

„Tak nějak,“ pokrčil jsem rameny.

Jack se zamyslel.

„Víte co? Až bude někdy chvilka, já vám povím, a můžete to pak literárně zpracovat, kdo zabil Elvise Presleyho.“

A Jack odběhl dveřmi sálu na chodbu, kde zahlédl majora Stanislava a začali spolu něco probírat.

Jak, zabil? došlo mi najednou. Elvis Presley přece buď spáchal sebevraždu, nebo se omylem předávkoval. Že by to bylo jinak a Jack měl nějaké světu neznámé nebo tajené informace? Proto pořád poslouchal jeho písničky? Hvízdnul jsem si.

Kolem procházeli a poblíž mne se zastavili dva muži a jeden druhému nadšeně vysvětloval.

„Podle American Association of Orthopedic Surgeons se ročně jen v USA přihodí 246 875 úrazů na trampolíně. Z toho 186 405 dětem ve věku 14 let a mladším. A podle U.S. Consumer Product Safety Commission se počet úrazů na trampolíně zvedl z 37 500 v roce 1991 na skoro sto tisíc v roce 1999!“

Muž zvedl prst do výše a poté poklepal na papíry ve své ruce.

„Všechno to mám sepsané. Za tu dobu došlo k 11 smrtelným úrazům. Oběťmi nebyly jen tříleté děti, ale i dospělí staří 43 let. Šest z nich pak v rozpětí 12 až 19 let. Pád z trampolíny může znamenat doživotní neschopnost pohybu, paralýzu díky porušení míchy, a nebo tedy i smrt. Nejčastěji k těmto nehodám dochází, když k osobě na trampolíně přiskočí jiná. Mám tu hlášení z roku 1999, kdy ve 40 procentech případů šlo o zlomené nohy a ruce právě z tohoto důvodu. A ve dvaceti procentech šlo o vážná poranění hlavy nebo krku. Nu a v deseti procentech o poranění páteře.“

Oba se pak pohnuli dále a zaslechl jsem už jenom:

„Taková přenosná skládací trampolína stojí jenom kolem 1 100 – 1 800 korun podle značky. A sestavíte ji i bez použití nářadí.“

Dallmayer se sesypal už v autě a už tam nám v podstatě všechno vyklopil. Proto jsem na jednu stranu měl radost, že se případ uzavřel, na druhou jsem se cítil hodně mrzoutsky, protože člověk podvědomě čeká nějaké kličky, nástrahy, klacky pod nohy, aby řešení nepřišlo tak rychle. Ale jak řekl Jack, vítejte v realitě. V ní se prostě jede pořád dál, podle stejných postupů, a často nijak dramaticky.

„Vy jste nějak příbuzný s těmi Dallmayery, co prodávají to kafe?“ zeptal jsem se v autě pana Dallmayera, spíš abych ho tak nějak uklidnil.

Ale hodil po mě okem, jako kdybych vylezl z nějaké kanální stoky.

„Jmenuji se Dallmayer, pane! Ti, co dělají, to kafe,“ tohle pronesl opovržlivě a napodobil tón mého hlasu, „se jmenovali Dallmayrové.“

Zadíval se zasmušile z okna, kde se nám vzdalovala světla šapitó. Pak si povzedchl.

„Asi tam nějaká příbuzenská spojitost bude, přece jen z Francie do Wolnzachu v Hallertau, kde roku 1870 Alois Dallmayr založil onen svůj slavný lahůdkářský krám, není daleko. Jenže je to stejně jedno, protože s tou kávou to byl až o šedesát let později nápad mladého brémského obchodníka s kávou Konrada Wernera Willeho, který s tím začal v mnichovském Domě lahůdek Dallmayr.“

Pohlédl na mne úkosem a když viděl můj až připitoměle udivený výraz, dodal smířlivěji:

„To víte, že jsem se o historii rodu zajímal, dokonce mám sestavený genealogický strom. Z hlavy bych to nevěděl.“

Pak se opřel hlouběji do sedačky, zpozoroval želízka na svých rukou a zavřel pevně oči. Vyhrkly mu slzy. Mne už pak ignoroval a obrátil se na Jacka.

„Ale na kávu jste se mě asi ptát nechtěli?“ Znělo to plačtivě.

Aniž Jack řekl tak nebo tak, začal Dallmayer (s „e“, prosím, nikoliv Dallmayr) vyprávět.

„Vy mi to nebudete věřit, ale šlo o nehodu.“

„Co jste měl v té krabici ten večer?“

Dallmayer se suše zasmál.

„Trampolínu přece! To vás nenapadlo?“

Jack se kousl do rtů. Evidentně nenapadlo.

„Byl jsem ji ten den koupit k nám do cirkusu. Sešlo se to celé tak nešťastně. Měl jsem pozvání na tu oslavu, přece jen kluk u nás taky ze začátku vystupoval, ale musel jsem vyřídit ještě tohle. Tak jsem tu krabici s trampolínou musel všude tahat s sebou. Víte, já nemám řidičák a jet s tím metrem, to je o nervy. Ona ta trampolína není těžká, ale neskladná, fakt se to blbě nosí.“

Některé detaily pak řekl až při řádném výslechu se svědky na policejní stanici, ale celkově šlo o tohle.

Pohankovi a Dallmayerovi si byli souzeni nějakým podivným osudem. Za druhé světové války to byl právě jistý Pohanka, praděd, který zkonfiskoval na maso všechna zvířata cirkusu Dallmayerova praděda. Pohanka k tomu měl oprávnění, jež si kdoví jak vydobyl, zaklínal se tím, že je hlad, a tady by se lidi měli chodit dívat do manéže na zvířata?

Něco z takto získaného masa mu zůstalo za nehty, něco spíše v žaludku a něco předraženě prodával. Asi neslyšel o přísloví, zadarmo jste dostali, zadarmo dávejte. Každopádně to znamenalo konec Dallmayerova cirkusu.

Koncem 40. a začátkem 50. let se pokusil obnovit zašlou slávu Dallmayerův otec. Když se pak dozvěděl o možnosti stálé budovy, kde by různé cirkusy měly angažmá a pravidelně se střídaly, věnoval projektu čas a energii, i nějaké ušetřené peníze. Tehdy tomu všichni věřili, že projekt uspěje, zvlášť když komunistická vláda navázala družbu se sovětskými cirkusy.

Jenže i nyní se objevila žába na prameni, a opět se jmenovala Pohanka. Osud je opět spojil a opět to pro Dallmayerovy dopadlo tragicky – vyhrál předražený a od začátku jasně nefunkční projekt, na němž si však namastilo kapsu pár lidí.

A tak Dallmayerovi dál provozovali malý cirkus, jezdili po štacích, a když „náš“ Dallmayer při sestavování genealogického stromu zjistil, že první cirkus v Praze měla nějaká jejich prapříbuzná, chlubil se tím na plakátech a prosadil tuto informaci i do knih o historii cirkusů.

Jaké bylo jeho nemilé překvapení, když mladého Pohanku potkal na slavnostním večírku. A opilý Pohanka si nebral servítky – rodinné historky znal dobře a často jimi bavil okolí. Dallmayera si dobíral celou dobu. Ale když ten sháněl odvoz, překvapivě se mu nabídl, že ho odveze do cirkusu.

Dallmayer nechtěl, ale pár známých mu to rozmlouvalo, a přišlo mu pak trapné dělat ramena, tak souhlasil. I když se bál, věděl, že má Pohanka upito. Ale překvapivě řídil dobře, asi opilecká praxe, jen místo k cirkusu zamířil k Nové scéně.

Auto nechal stát, jak je to stanoviště taxíků, a táhl Dallamyera i s trampolínou za sebou, že se musí na něco podívat. Uvnitř zrovna vrátný spal, a tak mu Pohanka vzal drze klíče přímo nad hlavou a vyjeli spolu na střechu.

Zde Pohanka rukama obkreslil virtuálně celou budovu a začal se znovu Dallmayerovi vysmívat:

„Tak jsi doma, ne? Tady máš ten svůj cirkus! To se tatíkovi povedlo, no ne?!“

Dallmayera chytil vztek a chtěl odejít. Jenže Pohanka vybalil trampolínu a s notnou dávkou opileckého štěstí ji rychle složil. Jenže trampolínu Dallmayer potřeboval, v cirkusu ji potřebovali na nejbližší představení.

Začali se o trampolínu hádat a Pohanka na ní začal skákat. Čím víc byl opilý, tím víc mu to přišlo jako bezva nápad. Kdyby znal toho pána se statistikami, mohl by se Pohanka dozvědět, že už pád ze tří metrů může být smrtelný. A na trampolíně vyskočíte i výš.

Těžko se asi prokáže Dallmayerovi úmysl, že prostě v určité chvíli tu trampolínu vzal a odtáhl, možná vzteky, možná jako pomstu za tři generace. Sám se k ničemu takovému nepřiznal. Tvrdil a tvrdí, že šlo o nešťastnou náhodu a jak byl Pohanka opilý, prostě spadl vedle.

Každopádně pak trampolínu vzal a odešel. Odjel noční tramvají. Prý v šoku netušil, co dělá. A pak se bál přiznat. Čemuž se dá, ale také nemusí věřit.

Pohankovo auto policie už dříve našla na parkovišti odtahové služby, ale Jack se tloukl se do hlavy, že ho sice napadlo se podívat, odkud je odtahovali, ale tehdy si to nedokázal spojit.

A to je asi tak vše, co vám mohu říct o chlápkovi, který chtěl létat, ale shořela mu křídla. Myslím, že mu shořela ještě dřív, než mu začala růst. Tenhle typ podnikatelů, všimněte si, překvapivě nikdy nekončí dobře.

Ale pořád to ještě není konec příběhu. Pořád ještě nevíte, kdo zabil Elvise Presleyho.