V první chvíli mne zachvátila panika. Přešlapoval jsem na místě a pak se rozhodl běžet podél koridoru také do velkého stanu.
Vběhl jsem dovnitř a oslepila mne světla. Kolem manéže stála do výšky železná ohrada. Uvnitř stál krotitel, ke kterému přibíhali lvi a tygři, ale on si jich nevšímal. Hlavu měl zvrácenou ke stropu.
Podíval jsem se tam také a zjistil jsem, že vysoký muž, nejspíše Dallmayer, kterého jsme hledali, a to ještě na základě naprosto vágní spojitosti, šplhal nahoru po jednom provaze, zatímco Jack po druhém. Oba mířili ke stropu stanu.
Do toho i nadále hudba hrála, břinkala, ta jediná nemohla být překvapená, neb hrála z CD. Diváci rovněž netušili, která bije, jedni se snaživě koukali na tygry, druzí na lvi, ostatní nahoru, a podobně zmatené se zdály i dravé šelmy, protože nepřicházely pokyny krotitele. Uvelebili se tedy na podstavcích pod kruhy a zdálo se, že usnou.
Když skočil Dallmayer na visutou hrazdu, skočil Jack na druhou. Napadlo mne, že jsme panu Dallmayerovi asi měli dopředu vysvětlit, že čirou náhodou je na seznamu lidí, kteří se účastnili podle soupisu pozvánek tehdy té slavnostní narozeninové večeře, že ten seznam více méně náhodně vybíral lidi s adrenalinovými sportovními koníčky a že čirou náhodou jsme si v povídání o historii cirkusů přečetli, že v Praze měla první cirkus jistá Francouzka Dallmayerová.
Jistě by se té podivné shodě okolností zasmál společně s námi, vše v klidu vysvětlil a šli bychom domů. I když – tak nějak mi bloudilo hlavou – by těch náhod asi bylo příliš, vezmu-li v potaz, že jak paní Dallmayerová před nějakými sto padesáti lety, tak i tento Dallmayer dělají v cirkuse.
Mezitím pan Dallmayer rozhoupal svou hrazdu a chystal se skočit na lano té Jackovy. Ten si toho však nevšiml, a tak se oba minuli při skoku ve vzduchu. Lidi zavýskali nadšením.
Dallmayer se kolem sebe divoce rozhlížel a pak skočil z hrazdy na horní tyč železné ohrady kolem manéže. Ohrada se otřásla, na podobné skoky nebyla stavěná. Jack skočil po nejbližším laně a jel dolů. Dallmayer v zoufalství zapálil obruče, což tygrům viditelně zvedlo náladu.
Ve chvíli, kdy se Jack na laně blížil zemi, začali tygři sami od sebe obruče prosakovat. Skákali však směrem, kde by Jack přistál, a tak se zarazil v půli cesty. Chvíli se rozhlížel a pak přeskočil na vršek jedné z hořících obručí, kterou měl nejblíž. Lépe to načasovat nemohl, protože současně v té chvíli proskočil další tygr. Z hlediště se ozval chabý potlesk.
Jack však na vrcholku obruče nemohl zůstat dlouho, a tak seskočil dolů, přičemž vystřihl solidní salto.
Mezitím se hnal Dallmayer k východu. Když jsem mu mimoděk podrazil nohy, sedl si na něho a chytil ho za ruce, aby sebou tolik neškubal, připadal jsem si jako komisař Ledvina ve filmu Adéla ještě nevečeřela. Chyběl mi jen jeho dar od přítele Messera a kus taliána v ruce.
Podobně, když se ke mně přiřítil Jack, mít klobouk, mohl ho posunout stejně jako v tom filmu Nick Carter. Takhle jen nasadil Dallmayerovi želízka.
„A kdo odvede tygry a lvy?“ zakňoural Dallmayer.
„Oni už si nějak poradí,“ odtušil zadýchaně Jack.
Přihnala se k nám samozřejmě manažerka cirkusu.
„Co se to tu děje?“ A její hlas už nezněl extaticky, ale spíše hystericky.
„Potřebuju pana Dallmayera jako svědka. Kdyby nezačal utíkat jako blázen, v klidu bych mu to vysvětlil.“
Manažerka se na Dallmayera zadívala stylem, jakým se dívají většinou lidé na postižené Downovým syndromem, ale zel v tom i kus despektu.
„Kdy ho přivedete zpátky?“ zahřměla pak.
„Záleží na tom,“ popadal Jack stále dech (není divu, celou tu rozcvičku absolvoval v obleku), „buď ještě dnes večer, nebo za patnáct let. Majúcta!“
A sebral ze země Dallmayera, mě chytil taky v podpaždí a štrádovali jsme pryč. U východu stály ty dívky s flitry ve vlasech a možná i jinde a když uviděly Jacka, opět se jim tak nějak rozzářily oči, šly kus cesty vedle něho, neustále na něho švitořily a když zjistily, že není cirkusák, ani to nikdy nedělal, vehementně ho zvaly, aby jezdil s nimi, že nebude litovat.
Znělo to dvojsmyslně a mne napadla bláhová myšlenka, že začnu trénovat, abych něco podobného také dokázal předvést. Až u auta jsem si však uvědomil krutou pravdu, že jsem ženatý a vážený muž, a myšlenek na – hmm – cirkusová představení jsem se vzdal.