Protože v pondělí cirkusy nehrají, šli jsme si popovídat s naším dalším tak nějak podezřelým na ono úterní představení.
Sám jsem na to tentokrát nepřišel, ale možná si té souvislosti ctěný čtenář již všiml sám. Souvislosti však pravda poněkud vágní. Avšak konečně se Jackova vášeň pro kávu ukázala jako užitečná.
Cirkusový stan stál na velké louce, kde develeopeři ještě nestihli postavit další ošklivé a zbytečné moderní baráky. Unavená matrona v pokladně na nás pohlédla kalnýma očima, když se Jack ptal po panu Dallmayerovi.
„A co mu jakó chcete?“ Její hlas se zdál být ještě unavenější než jeho majitelka. Sotva ta slova sklouzla z jejích úst, upadla na dřevěný pultík pokladny a tam tiše umřela.
Napadlo mne, že se podívám dovnitř, jestli ta hlava není jen mechanická hračka bez nohou, ale Jack do mne kopl a bez nadšení dámě v pokladně ukázal svou placku.
„Ahá,“ řekla hlava a drobným cuknutím hlavy směrem ke stanu naznačila směr. Současně v té chvíli jsme se jí vykouřili z hlavy a mysli a ona zůstala tupě civět na zbytek zdupané louky.
Zdupanější už byla louka jen za vchodem, za parodií na ozdobnou bránu. Vlastně se dalo říct, že pokud jste si nedali pozor, mohli jste mít bláto nejen na botách, ale i kalhotách. Probrodili jsme se jakž takž bez úhony k šapitó, kde po nás dva svalnatí mládenci chtěli vstupenku. Dostalo se jim opět průkazu, ale tentokrát alespoň mírně prodloužili překvapením obličej. Jinak se však zdálo, že netečnost je zde přenosnou chorobou.
Sotva jsme vstoupili, ohluchli jsme a oslepli. Řev cajdákových písniček z několika reproduktorů doháněl jejich menší počet. Být to u televize, řeknete si, že běží reklama, a tentokrát ji dali ale už skutečně moc nahlas. Podobně na těch několik diváků na dřevěných lavicích tmou problikávala světla se šílenými barevnými filtry v ještě šílenějších frekvencích. Mít tu s sebou epileptika, zaručeně by dostal záchvat během první sekundy pobytu.
Aby toho nebylo málo, děti diváků podlehly cirkusáckému marketingu a mávaly nadšeně tyčkami, na nichž se točil větrník, který rovněž měnil barvy. Ve druhé ručičce balancovaly s cukrovou vatou.
V aréně zrovna nějaká paní proháněla koníky, kteří sem tam na prásknutí bičem skočili předními kopýtky na vyvýšený okraj manéže a uklonili se dětem. A pak zase běželi dál. Poněkud mi to připomnělo některá moje předchozí zaměstnání. Jen místo dětí jsme se klaněli manažerům. Když nad tím tak přemýšlím, nabízeli nám cukrovou vatu a nad hlavou mávali také nějakými barevnými světýlky – podle mých kolegů ale jen mlžili.
Chvíli nám trvalo, než jsme si zvykli na blýskavou tmu, a pak se vydali podél manéže na druhou stranu, kudy dovnitř asi vstupovali umělci. Nemluvili jsme spolu. Mělo to asi tak stejný smysl, jako kdybychom na sebe mluvili na palubě vrtulníku nebo v kruté sněhové bouři v Antarktidě.
Metr za metrem jsme se probojovávali k cíli a byli jsme již blízko, když se rozsvítilo skoro obyčejné světlo, koníci odklusali i s jejich dámou a nějaký ženský hlas předstírající úchvatné nadšení nám oznámil klauny.
Což jsem poněkud nepochopil, protože do manéže vběhl jen jeden. Měl stejně kostkované žluté dlouhé sako a ten pitomý vysoký cylindr v béžové barvě, jak jsem si s hrůzou pamatoval ze svého dětství. A dělal stále ty samé stupidní věci.
Jacka pocákal vodou z dětské pistolky (aniž by tušil, že Jack má taky jednu, ale nikoliv dětskou, a že krutě riskuje. Představa klauna, zastřeleného v manéži v sebeobranném reflexu, mne upřímně řečeno pobavila. Zvlášť když jsem v představách viděl ty skvělé novinové titulky). Po mně házel pěnové míčky a kdovíproč chtěl, abych mu je házel zpátky.
Asi jsme oba s Jackem vypadali jako děti. Vlastně hladové děti, protože po nás na závěr své estrády – ano, přestali jsme postupovat, zůstali stát a fascinovaně na něho hleděli – začal střílet z malého kanónku banány.
Ale dolétly k nám jen slupky. Některé zůstaly i v manéži a klaun na nich samozřejmě uklouzl. Současně se ale chytil visutého žebříku, obtočil se kolem něj, na druhé straně seskočil, zapletl se do žebříku, proskočil žebříkem mezi dvěma šprušlemi, odrazil se od vrcholku, opět se zamotal do provazového žebříku, a pak po něm sklouzl hlavou dolů, aby těsně před zemí zabrzdil.
Jack se mračil, nevím proč. Ale asi jsem sám nevypadal nějak vesele. Ve chvíli, kdy klaun odcházel, se dal do pohybu i Jack, a já samozřejmě za ním. Bodrý ženský hlas, bodřejší než politické předvolební spoty, oznámil přestávku.
Protlačili jsme se k vchodu pro umělce, a onu ženu s bodrým hlasem, oblečenou v modrém stejnokroji s milionem stříbrných flitrů, si odchytili na chvíli pro sebe. Ale vše marné, ona neslyšela nás, a my neslyšeli ji, protože na přestávku muzika po vzoru televizních reklam ještě zesílila.
Zvuk se za námi linul celou cestu ven, synkopy a noty a se dravě hnaly k východu, jen ještě zachytit co nejvíc ušních bubínků a pokusit se je prorazit, než bude definitivní konec.
Teprve u klecí se zvířaty jsme si rozuměli alespoň tak, že jsme zaslechli lehký šum slov toho druhého. Ale nakonec ona pochopila, koho hledáme, a my pochopili, že je zrovna u zvířat.
A tak jsme se vypravili do menšího stanu, kde rodiče děsili děti stejně, jako kdysi děsili mne, pohledem na ne zrovna spokojená zvířata, v malých klecích, apatická, unavená jako po celodenní cestě starým pantografem.
Ale kromě vyjukaných rodičů s vyděšenými dětmi jsme nikoho dalšího neviděli. Vyšli jsme tedy ven, ale cirkusová manažerka, cirkusmamá, už zde také nestála.
Zašli jsme tedy k maringotce s občerstvením, kde dívky, jimž zářily oči a tváře drobnými stříbrnými flitry, vařily pro diváky neodchycené stánkem s šelmami párky a českého turka.
„Barbaři,“ odfrkl si Jack.
O pult se na druhé straně opírali dva žongléři a pobaveně sledovali frontu i dívky a vedli dvojsmyslné řeči. Přitom si sem tam pohazovali s kuželkami, obalenými do stříbrné.
Začal jsem se cítit poněkud nesvůj a pošeptal jsem Jackovi, že bez stříbrných flitrů se cítím jako nahý v trní. Odpověděl mi, že sám by se nejraději zabalil do kusu stříbrného staniolu a že si budeme muset tedy nejspíš koupit velké balení čokolády.
Avšak fronta neubývala, neb se sem začali trousit otcové od rodin i od klecí a dařilo se jim přemluvit dívky za pultem, aby jim ke kafi prodaly i frťana.
Jack se tedy zeptal žonglérů, kde by našel pana Dallmayera, ptal se však zpovzdálí, aby mu nějaká kuželka nepřistála na hlavě. Pokrčili rameny, ale zaslechla nás jedna z oflitrovaných dívek a prozradila nám, že si dal čaj s rumem a šel ke klecím.
Vydali jsme se tedy zpět, zatímco v šapitó se ozval opět hlas cirkusmamá, avšak doléhal k nám kuse a nejasně. Ve stanu tvořily klece dvě malé uličky, na zemi se válela špinavá sláma, dvě větší klece pak stály v čelech stanu napříč těm ostatním.
Procházeli jsme tudy sami. Hlas manažerky se zvyšoval v extatickém nadšení. Vyšli jsme druhou stranou stanu ven a spatřili další klece, jichž jsme si předtím nevšimli. Od nich nyní vedl koridor k šapitó. Jack si všiml vysokého muže, nevšiml si však – na rozdíl ode mne – co ten muž dělá.
Proto došlo k následujícím událostem. Jack muži ukázal svůj služební průkaz a položil mu na ten den již zprofanovanou otázku. Vysoký muž vytřeštil na průkazku oči, pak se vytřeštěně podíval na Jacka a pak skočil do toho koridoru k manéži. Jack bez váhání skočil za ním a oba utíkali směrem k šapitó. Problém byl, že současně s nimi tam běželi také dva lvi a tři tygři.