Staňte se předplatitelem našich časopisů
mojepredplatne.cz

21. kapitola: Pouze silní přežijí

Přinášíme vám oddechovou detektivku na pokračování, s níž se budete setkávat po celé léto. Není vyloučeno, že se u dalších kapitol objeví i něco z vašich možných návrhů a připomínek, které můžete psát do komentářů pod jednotlivé části.

Nic nemohlo být vzdálenějšího mým zájmům, jako historie českého cirkusu. Otec mne jako dítě bral do cirkusu a o přestávce na prohlídku klecí s namačkanými zvířaty s pohledy štvanců. Ale kromě klaunů – a to také jak kdy – mi ti sloni, akrobati, velbloudi, žongléři a další nic moc neříkali.

            Takže jsem Jacka poslouchal tak na půl ucha – asi jako kdyby mi vyprávěl o historii politických debat v parlamentech.

Pokud jste to tedy nevěděli, první zmínka o českém cirkusu spadá do počátku 19. století. V té době totiž působil v Praze potulný komediant a provazochodec obeznalý ve všech disciplínách artistiky, jistý Josef Beránek. V té době stál také na Slovanském ostrově cirkus Francouzky Marie Dallmayerové, který se však topil v dluzích.

Tehdy Josef Beránek přispěchal na pomoc nejen se svým uměním, ale i s financemi a nabídkou oboustranně výhodného sňatku. A tak se Beránek stal prvním českým principálem prvního česko-francouzského cirkusu. Fakt, že Marie zanedlouho Beránkovi utekla s gymnastou Antonínem Delionem, je důležitý v tom smyslu, že od té chvíle lze považovat Beránkův cirkus za ryze český.

Beránkův pokračovatel, syn Emanuel, pokračoval hrdě v tradici svého otce a v roce 1850 nechal v Praze na Dobytčím trhu (dnešní Karlovo náměstí) postavit první stálou cirkusovou budovu (zbourána byla v roce 1862). Společnost Emanuela Beránka, nesoucí hrdě název Národní cirkus, byla na tu dobu velice dobře zavedena. Osvětlení zajišťovaly na tu dobu pokrokové plynové lampy, české krasojezdkyně patřily k těm nejkrásnějším na světě a pyšnily se tím, že jejich česká jména byla vytištěna na plakátech po celém městě. Cirkus Beránek neustále vzkvétal a v první polovině 19. století se rozrostl na největší cirkusový podnik ve střední Evropě.

K nejznámějším rodům cirkusových umělců té doby patřil také rod Kludských. Jejich Cirkus Kludský se u nás těšil velké oblibě. Antonín Václav Kludský (1826 – 1895) měl se svou manželkou Marií 20 synů! Jejich cirkus patřil v počátcích 20. století k těm největším v Evropě. Pod vedením bratrů Rudolfa a Karla Kludských disponoval třemi manéžemi, stovkou koní a čtyřiadvaceti slony. Kapacita šapitó byla 10 000 míst k sezení. Při stěhování takového cirku bylo zapotřebí 86 železničních vagónů.

V době největšího rozmachu však vypukla ve 30. letech hospodářská krize a vést cirkus s tolika zvířaty se stalo prakticky nemožné. Následující 2. světová válka rozvoji evropského cirkusu také nepřispěla (když je hlad, přijde vhod i koňské maso) a pro mnohé společnosti znamenala praktický konec. Cirkus Kludský po válce navázal na svou činnost a dodnes je možné v městech spatřit šapitó nesoucí toto jméno. O původní slávě, bohatství a velkoleposti však v tomto případě nemůže být ani řeč.

Artisté se vydali po svých a většina z nich se vrátila k prvotní artistické formě obživy, tedy k samostatnému vystupování na tržištích či jiných veřejných prostranstvích.

„Dobře dobře, mankote, proč mi to ale čtete?“ div jsem nevykřikl.

„Vám to nepřijde fascinující? Taková je historie obecně – chvíli nahoře, chvíli dole.“

„Ale jakou to má spojitost s případem?“

Jack se na mne podíval:

„Tak jednu spojitost už jste mohl odhalit. A ke druhé se právě blížím.“

„Budete mi zas předčítat?“ A když přikývl, dal jsem si hlavu do dlaní. „Ach ne...“

V 50. letech rozhodla česká vláda o budoucnosti československé artistiky a hlavně cirkusového sektoru. V roce 1951 byl zvláštním dekretem vytvořen národní podnik Československé cirkusy, varieté a lunaparky, který sloučil veškeré fungující cirkusy. Cirkusovému umění byly také stanoveny vyšší cíle: „Poskytovat pracujícím dobrou a radostnou zábavu po práci a přispívat tak svým podílem k výstavbě nového života v naší vlasti.“

Objevily se ještě některé odvážné plány, jako například v 60. letech stavba stálé cirkusové zděné budovy po vzoru starších budov tohoto druhu, zejména v Německu a ve Francii.

Většinou však zůstalo spíše u plánů a úroveň českého cirkusového umění stále klesala. Dodnes se však zachovalo několik cirkusových rodů, které nadále vykonávají své řemeslo. Jsou to např. Berouskovi, Kaiserovi, Kellnerovi, Třískovi a další. Úroveň těchto cirkusů však není z nejlepších a ani vztahy mezi jednotlivými rodinami nejsou dobré. Je to zřejmě důsledek chudoby a nesmírně těžkých životních podmínek, se kterými se dnešní cirkusáci potýkají.

Jack dočetl a skoro vítězoslavně se na mne podíval.

Pořád jsem měl hlavu v dlaních. Nyní jsem vzhlédl.

„To je vše?“ optal jsem se s nadějí v hlase.

„No, ano,“ odvětil zklamaně Jack. „Co na to říkáte?“

„Jsem rád, že to úmorné čtení skončilo.“

„Barbare,“ odfrkl si Jack. „Copak to nechápete? Tady máme klíč k řešení toho, co se stalo, a dokonce jméno, za kým jít.“

„Za Kludskými? Mohli by nám věštit z dlaně, jasně!“ plácl jsem se do čela.

Jack nechápavě kroutil hlavou.

„A tohle píše do kriminalistickýho časopisu,“ povzdechl si. Pak vzal do ruky tři papíry a na každém něco zaškrtl nebo zakroužkoval. Poté mi papíry přisunul.

Na prvním papíru zvýraznil: „V rámci rozsáhlé rekonstrukce pražského Národního divadla, která se uskutečnila v letech 1977 – 1983, se řešil i náročný urbanistický úkol nové zástavby prostoru mezi Národním divadlem a voršilským klášterem.“

Na té samé stránce ještě podtrhl: „...Autorské právo bylo převedeno na Státní ústav pro rekonstrukci památkových měst a objektů, který v roce 1976 předložil ke schválení finální plány. Na volném prostranství měly vzniknout tři nové objekty: provozní budova divadla, restaurace a přímo u Národní třídy budova se společenským sálem. Pro posledně jmenovaný objekt vytvořil architekt Karel Prager projekt multifunkčního kulturního prostoru.“

Na druhém listu se vyjímalo: „Objevily se ještě některé odvážné plány, jako například v 60. letech stavba stálé cirkusové zděné budovy po vzoru starších budov tohoto druhu, zejména v Německu a ve Francii.“

A konečně na třetím jsem poznal fotokopii článku z Divadelních novin, kde se psalo, že finální plány schválil jistý soudruh František Pohanka.

Jack mi dal čas. Nechal mne přemýšlet. Ale já se cítil jako u maturitní zkoušky a v hlavě jsem měl prázdno. Klepnout mne v té chvíli někdo omylem do hlavy, zazní dutě.

„Je tam jeden spojovací prvek. Myslel jsem, že vás napadne.“

„Hm, dobře dobře, takže na Národní zbourali staré baráky, skoro dvacet let se hádali, co tam bude... A nakonec... Plány, ony byly asi i jiné plány na dostavbu toho prostoru, ne?“

Vzal jsem si do ruky druhý papír.

„Třeba té budovy cirkusu...?“ zkusil jsem.

Jack se rozzářil.

„No vidíte! Nakonec se ještě dáte k policii!“ zajásal.

Odplivnul jsem si.

„Ještě to tak.“

Ale Jack si mne nevšímal. Měl upřímnou radost, že mi vše docvaklo.

„Ano, jedním z velkých projektů byla kamenná budova národního cirku. Vedle Národního divadla by se tehdejší Československá republika mohla chlubit artistickým uměním jak místních, tak sovětských akrobatů. Což tehdy patřilo k velkým druhům umění!“

„Ale díky jistému Pohankovi dostal zelenou jiný projekt,“ přemítal jsem nahlas. „To vypadá na nějakou opožděnou pomstu na synovi, co?“

„Vypadá to tak.“

„Jste dobrý, že jste si to takhle spojil a přišel na to.“

Jack sklopil zrak a čmáral prstem po stole.

„Abych byl upřímný, mně to všechno řekl právě ten páter Kusý.“ 

Další články

čtenářů si právě čte tento článek


Akční letáky