Pochutnával jsem si na slaďoučké kávě z Dominikánské republiky – a Jack mi znovu slíbil, že mne v rychlokursu naučí být baristou.

Pondělní ráno začalo větrně, ale mraky se postupně trhaly a sem tam vykouklo slunce. Vytvářely se tak na zídce kavárny, obrostlé břečťanem, zajímavé zlatavé vzory. Vzduch voněl jako vždy v Praze, když se o víkendu stihl smog rozptýlit.

Kdysi jsem dělal v České televizi, ještě svobodný, psal články pro místní interní časopis a nějaké ty PR zprávy, kterým se tehdy tak ještě neříkalo. Z okna kanceláře, kterou jsem sdílel se starším kolegou Vaškem Bernardem, takovým hodným, ale poněkud ubručeným pánem, jsem viděl na Vyšehrad.

To tedy ve všední dny. V sobotu, kdy se Praha vyprázdnila a smog částečně ustoupil, jsem v zákrytu za Vyšehradem viděl i Pražský hrad. Ale nejraději jsem sem chodil v neděli. Nejen kvůli opuštěným chodbám a bufetům bez lidí. V neděli se smog rozptýlil úplně.

Z okna jsem pak v zákrytu za sebou viděl nejprve Vyšehrad, poté Pražský hrad a za ním pak i Říp. Celé české dějiny v kostce – tedy, matematicky správněji, v jedné přímce.

„Poslyšte, co vy pořád máte s tím Presleym?“ vyzvídal jsem v uvolněné náladě. Aby ne, dnes mi přišla na účet výplata.

Původně jsem tedy chtěl vyzvídat, jak strávil páteční večer, ale zjistil jsem, že toto téma je alespoň pro teď tabu.

Jack nadzvedl obočí.

„Co jako myslíte?“

„Pořád si zpíváte jeho písničky, to nemáte v oblibě i jiné zpěváky a skupiny? To už zavání obsesí.“

Zasmál se.

„Jasně že mám oblíbené i jiné zpěváky a skupiny. Ale Elvis je přece král rock’n’rollu! Ostatně, posloucháte vy jeho písničky?“

„Ani ne. Vlastně ani Beatles, i když jsem na tom vyrůstal. Ale už mne to nebere, přijde mi to takové... dětinské. Asi.“

Jack se zadíval na mraky nad námi. Asi jsem se ho dotknul. Ale co? On do mne rýpe každou chvíli.

„Já se k Presleymu dostal přes jeho spirituály. A texty těchto písní. On vlastně celý život nechtěl dělat jinou muziku, hodně ho ovlivnilo prostředí, kde vyrůstal. Nejvíc ze všeho litoval filmového období. Vlastně je nenáviděl. Ale smlouva je smlouva.“

„Odkud to víte?“

Podíval se na mne jako na cizího.

„To je přece v každé knížce o něm. A taky se dočtete různé teorie o tom, že nezemřel.“

Zasmál jsem se, a v té chvíli nevnímal Jackův naštvaný výraz.

„Jo, to jsem něco zaslechl. Že někde viděli jeho ducha a tak!“ Mávl jsem rukou. „Bláboly.“

Jack si suše odkašlal.

„Tak zas takové bláboly to nejsou.“

A pak mi vysypal z rukávu jen několik fakt, která jsem neznal.

„Víte, že svědecké výpovědi těch, co našli Elvise údajně mrtvého, se liší? Jednou ho našli v ložnici, jindy v koupelně. Jednou na sobě nic neměl, jindy měl na sobě pyžamo, potom žlutý pyžamový kabátek, pak to zase bylo černé pyžamo. Jednou ho našli v půl jedné, podruhé ve 14 hodin. Ale doktor stejně přijel až v půl čtvrté. A opět – podle jedné verze už byl Elvis mrtev, podle druhé ho ještě oživovali. Drogy nebral, byl důsledně proti drogám. Bral sice léky, na lékařský předpis, ale znal dávkování. Vlastně se dodnes neví, na co umřel. Podle jedné z verzí měl nemocné srdce, ale ráno hrál raketball, což nemocní se srdcem moc neprovozují. Ačkoliv se jindy podobné případy vlečou pár dní, tento byl uzavřen ještě ten den večer. A hlavně – nepřijde vám divné, že kromě jedné fanouškovské neexistuje fotka mrtvého Elvise?“

Vychrlil to na mne a poťouchle se smál mému zmatku.

„A to nemluvím o tom, že v soupisu majetku vily není ani jedna osobní Presleyho věc, že existují tři úmrtní listy, že tělo v rakvi bylo hubené, zatímco Presley měl 115 kilo. I když je Graceland otevřen veřejnosti, do horních pater se dodnes nesmí. Prostřední jméno na náhrobku má špatně – místo Aron je tam Aaron. Před smrtí prodal Presley svůj oblíbený ranč a propustil své kamarády. Dodnes nikdo neinkasoval Presleyho pojistku v případě jeho nenadálého úmrtí.“

Jack to vypočítával na prstech a oči se mu smály, jak jsem se tvářil stále zmateněji.

„Tak proto jste tuhle říkal, že Presley žije?“

Jack už se smál nahlas.

„Nejen proto.“

Napil se kávy a mávl rukou.

„Ale nechme toho. Neměl jste se ptát.“

„Pěkně děkuju. A stejně nic nevím. Leda, že kdyby žil, tak jestli to dobře počítám, měl by letos v lednu 76 let?“

Jack pokrčil rameny.

Popíjeli jsme chvíli mlčky a já se cítil uražen. Jack se už přestal smát. Z tašky vytáhl nějaké papíry.

„Díky za ten ofocený článek. Já se zase dozvěděl jiné věci.“

Jack z tašky vytáhl útlou knížečku. Historie českého cirkusu, stálo na obálce. Tak proto chce jít Jack zítra odpoledne do cirkusu?

„Včera po mši...“

„Cože?“

„No, po mši. V kostele. Byla neděle. To snad znáte, ne?“

Nikdy by mě nenapadlo, že Jack chodí do kostela. Ten chlap mi jako celek nedával smysl.

„Zastavil jsem se na kus řeči s páterem Kusým. Slouží u sv. Václava v Nuslích a kdysi býval operním zpěvákem. Ostatně, českobudějovický biskup hrával profesionálně divadlo. To jen na vysvětlenou, že páter Kusý má blízko k umělecké scéně. Říkal jsem mu o případu a jak jsem zmínil Novou scénu, vzpomněl si na zajímavou věc.“

Objednali jsme si druhé kolo kávy. Jack si vzal na pomoc knížku před sebou a seznámil mne s tím, co se dozvěděl a co si posléze sám dohledal.